Příběh: Dům čp. 170
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde je to zapsáno!“ Matěj vrazil pěstí do roubené stěny, až se z prasklin v dřevě sypal prach a staré pavučiny. Jeho hlas se rozléhal chladnou sítí domu, kde vzduch voněl po vlhkém kameni, dýmu z pece a starém dřevě. Před ním stál Ondřej, muž s tváří jako vyvrtaná kůra dubu, který jen mlčky hleděl do prázdna. Ondřejova ruka, kostnatá a třesoucí se, stále svírala okraj těžkého stolu v hlavní síni, kde strop tlačil dolů svou plochou tíhou.
Matěj hledal list, který měl změnit osud celého rodu. V roce 1799, kdy se Štramberk probouzil do nového století, se v tomto domě na ulici Zauličí stalo něco, co místní dodnes šeptají jen v polštích. Ondřej nebyl obyčejný hospodář. Přišel do města z dálek, přinesl s sebou trunek z cizích zemí a schopnost mluvit s věcmi, které mlčí. Matěj, jeho ambiciózní synovec, věřil, že starý muž v roubené části domu skrývá tajemství k bohatství, které nepřichází z práce na poli.
„Tady není nic, co bys mohl prodat, Matěji,“ pronesl Ondřej tichým, chraplavým hlasem. Pomalým pohybem ukázal prstem směrem k zadní části domu, tam, kde se roubené stěny setkávaly se zděným traktem.
Matěj ho ignoroval. Rozběhl se do komory, kde se nad hlavou klenula těžká valená klenba. V tom prostoru byl chlad tak hluboký, že z dýchání šly vidět bílé obláčky páry. Průhledoval každou spáru v kamenech, vyhazoval z polic staré nářadí a hrozil starci, že ho vyhodí do bláta, pokud mu neřekne pravdu. V komoře panovalo zvláštní ticho, které přerušoval jen rytmický zvuk z dvora. Kapaaan... kapaaan... Rumpálová studna pod svým bedněným přístřeškem pravidelně vypouštěla kapku vody do hloubky, která zdála být bez dna.
Když Matěj vyčerpal svou zuřivost, vrátil se do síně. Ondřej tam už nebyl. Dveře do hospodářské části byly otevřené a z prosklené verandy vnikal šedý svit dne. Matěj vyběhl ven, do rozrazového vzduchu, a zastavil se u studny. Tam, na dřevěném okraji, ležel jediný kousek pergamentu. Nebyl na něm žádný seznam pokladů ani mapa. Byla tam jen jedna věta, napsaná inkoustem, který stále voněl po čerstvé smůle a bylinkách.
„Kdo hledá zlato v kamenech, zapomene na to, co teče hluboko.“
Matěj se podíval do temné tůně studny. Viděl svůj vlastní odraz, ale za ním, v hloubce, kde by nemělo být žádné světlo, zahlédl jasný, zlatavý záblesk. Sáhl po lano, chtěl se spustit dolů, ale v ten moment se ozval zvuk, který zlomil ticho celého Štramberku. Byl to hluboký, kovový zvon, přestože v domě ani v okolí žádný zvon nebyl.
Když se Matěj ohlédl zpět k domu, uviděl Ondřeje stát v okně roubené části. Starý muž se na něj díval s výrazem, který nebyl ani smutný, ani hněvný. Byl to pohled někoho, kdo ví, že hra právě skončila. Matěj se znovu podíval do studny, ale záblesk byl pryč. Voda byla černá a nehybná jako zrcadlo v mrtvém domě.
Ondřej zmizel z domu během jediné noci. Nikdo ho neviděl odcházet, žádný kočár nezastavil u brány, žádný soused neslyšel kroky na ulici Zauličí. Zůstal jen dům, jehož stěny kombinovaly dřevo a kámen, a studna, která od té doby odmítala vydat vodu v dny, kdy v městě začal foukat severní vítr.
Matěj strávil zbytek svého života tím, že rozebíral podlahy v síni a drolil kameny v klenbě komory, ale nenašel nic kromě prachu a starých pavuků. Nikdy nedokázal vysvětlit, kam starý muž zmizel a co bylo v hloubce studny, která dnes stále stojí pod svým malým stříškou.
Tajemství zůstalo zakleté v klenbách a roubených stěnách, které stále čekají na toho, kdo se zřekne chamtivosti a dokáže naslouchat šepotu vody v hloubce země.