Příběh: dům čp. 178
„Tady to je, v tomhle sklepě to schoval!“ zakřičel Matěj a prudce otevřel těžké dřevěné dveře do kamenného mléčného sklepa. Chladný, vlhký vzduch s pachem starého mléka a mokrého kamene vyrazil ven a udeřil je do tváří. Matěj vrazil svítlnu hlouběji do tmy, kde se stěny z hrubých balvanů ztrácely v černé hloubi.
Vedle něj stál starší muž, pan Vavřinec, který se jen mrzutě odkašlal a opřel se o prah. Jeho prsty, zgrobnělé od práce v poli, nervózně přejížděly po hrubém dřevě. Podíval se na červené spáry mezi trámami roubené části domu, které v šeru vypadaly jako zaschlá krev, a pak znovu do temnoty sklepa.
„Není tam nic, Matěji. Jen prázdné hliněné nádoby a vlhkost,“ odsekl Vavřinec, i když se mu hlas mírně třásl.
Matěj však neposlechl. Seskakoval do chladu, kde mu boty klouzaly po vlhké podlaze. Vzduch zde byl tak hustý, že se skoro dal krájet. Najednou se zastavil. V rohu, kde kamenná klenba splývala se zemí, spatřil něco, co tam být nemělo. Byl to malý, dokonale vyřezaný dřevěný kubeček, v němž ležela jednolistá stránka papíru, srolovaná a přivázaná šňůrkou.
Když Matěj papír rozvinul, nebyly na něm slova, ale řada podivných symbolů a nákresů, které připomínaly mapu hvězd, jenže rozložených způsobem, jaký na obloze nad Strážným nikdo nikdy neviděl. V tu chvíli se v domě ozval zvuk. Nebyl to hluk větru v okapové straně střechy ani praskání dřeva v troubě. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrabě nehtem o kámen. Zvuk nedocházel ze sklepa, ale z nadstavby, z prostor nad nimi, kde se v podkroví nacházely ubytovací pokoje.
Oba muži ztuhli. V roubené světnici, kde se trámové stropy prohýbaly pod tíhou let, bylo ticho. Jenže to škrabání pokračovalo. Přesunulo se. Znělo to, jako by něco těžkého a neviditelného přejíždělo z jedné strany domu na druhou, přes klenby síně až k hospodářské části.
„Kdo tam je?“ zařval Matěj a vyběhl ze sklepa zpět do domu.
V hlavní síni bylo prázdno. Jen prach tančil v úzkém prouku světla, který pronikal skrze škvíry v bedněném dřevníku. Matěj vyběhl do chodby a vyrazil nahoru, do podkroví. Když vykopl dveře do místnosti s vikýřem, zastavil se v úžasu. Pokoj byl prázdný, okna dokořán a do místnosti proudil mrazivý horský vzduch. Na stole však ležela jedna jedastá věc: stříbrná mince, která nebyla z žádného známého minceře. Byla teplá, jako by ji někdo právě před vteřinou držel v dlani.
Vavřinec, který přišel pomaleji, se podíval na minci a pak na Matěje. Jeho obličej zbělel. „To je její stopa. Přišla pro to, co jsme v tom sklepě nechali zapomenout.“
„Kdo je její?“ vyhrkl Matěj.
Vavřinec neodpověděl. Jen ukázal prstem ven, k obzoru, kde se hory setkávaly s oblohou. V ten moment se v celém domě rozležel intenzivní pach rozkvetlých jasmínů, přestože byl hluboký podzim a venku mrzlo. Ten vůně byla tak silná, že přebila pach chlevu i starého dřeva. Pak náhle utichlo. Všechno.
Matěj se znovu podíval na papír v ruce. Symboly na něm začaly slabě žhnout modravým světlem, jako by reagovaly na přítomnost té mince. Když se však podíval znovu, papír byl prázdný. Všechny čáry a mapy zmizely, jako by je někdo smazal neviditelnou rukou.
Zůstala jen ta mince na stole, která postupně chladla a měnila barvu z jasného stříbra do matné šedi. Vavřinec už nemluvil. Jen pomalu zavřel dveře do podkroví a zamkl je, přestože věděl, že zámky v tomto domě nikdy nezastavily někoho, kdo nechodí po zemi.
Dodnes v tichých nocích, kdy vítr z hor naráží do stěn domu čp. 178, slyší lidé v okolí jemné, rytmické škrabání o kámen, které začíná v hlubokém mléčném sklepě a končí v nejvyšším bodě podkroví.