Příběh: dům čp. 19
„Zastavte ten stroj, nebo mi přísahám, že z tohoto domu odejdu jen v rakvi!“ zakřičel Friedrich Meyer a prudce udeřil pěstí do ebenového stolu. Prach z čerstvé omítky stále visel ve vzduchu a mísil se s těžkou vůní včelího vosku a vlhkého kamene. Byl rok 1893 a nová radnice v Lázeňské ulici měla být zrcadlem moci a řádu, ale Friedrich, hlavní účetní s tváří jako z vysekaného mramoru, viděl v jejích sálech něco, co tam být nemělo.
Alfred Bayer, stavitel s hlubokým pohledem, jen chladně přejel prsty po řezbách nově instalovaných dveří. Volutové motivy pod jeho prsty vypadaly téměř živě, jako by se v dřevě kroutily neviditelné hrozby. Friedrich však neřešil krásu novorenesančního stylu. Stál vprostřed síně a třeसल se, přestože v místnosti bylo horko z nedalekých pecí.
„Slyšíte to, Bayere? Ten rytmus. Není to zvuk kladiv ani tesařů,“ zašeptal Friedrich a jeho hlas zněl jako praskání suchých větví.
Bayer ztuhl. V budově bylo ticho, jen zvenku doléhal vzdálený šum řeky Teplé a klapot kopyt o dlažební kostky. Pak to přišlo. Z hloubky základů, tam, kde kdysi stál starý Horní mlýn, se ozval zvuk. Nebyl to hluk, ale melodie. Byl to tichý, rytmický tón, připomínající tloučení srdce v obrovském zounu, doprovázený jemným šustotem látky, jako když tančí pár v hedvábních šatech.
Friedrich prudce otevřel těžké dveře a vyběhl na balkon, odkud měl přehled na Mlýnský most. Jeho zraky se zúžily. Dole na ulici nebyl nikdo, kdo by mohl takový zvuk vydávat. Přesto se hudba zintenzivovala. Nyní už to nebyl jen tón, ale plnohodnotný tanec, který nezněl v uších, nýbrž přímo v kostech. Friedrich se začal nekontrolovaně hýbat. Jeho nohy, obuté v lakovaných botách, začaly vykreslovat na kamenném povrchu balkonu složité oblouky.
„Já to nedělám! Já se nechci hýbat!“ křičel, přestože jeho tělo se vtíralo do dokonalého rytmu, který s ním někdo neviditelný vedl.
Bayer se pokusil mu pomoci, ale jakmile přistoupil k zábradlí s eliptickými výsečemi, pocítil, jak ho prostor kolem něj začíná přitahovat. Vzduch ztěžkl vůní starých mlýnských zrn a vody, která proudila pod nimi. Friedrichův tanec gradoval. Byl to Menuet, tanec vznešený a přísný, ale v jeho provedení byla něco zouravá, až děsivá. Friedrichovy oči byly široce otevřené, plné hrůzy, zatímco jeho tvář vykazovala absolutní spokojenost.
V jednu chvíli, v nejvyšším bodě melodie, se Friedrich prudce zastavil. Zůstal stát naprosto nehybně, s jednou rukou nataženou do prázdnoty, jako by držel někoho za prsty. V tu chvíli zvuk utichl. Naprosté, hlušné ticho zaplnilo síně budovy čp. 19.
„Kdo tu byl?“ vydechl Bayer a ruka se mu třesla, když sahala po kapesních hodinkách.
Friedrich se na něj podíval, ale v jeho očích už nebyl ten známý, přísný účetní. Byl v nich prázdný prostor, hluboká studna, do které nebylo vidět. Pomalým pohybem z kapsy svého saku vyndal malý kousek pergamentu, který tam předtím nebyl. Byl na něm napsán jediný řádek v jazyce, který Bayer neznal, ale jeho tvar připomínal tancující postavy.
Friedrich Meyer z budovy odešel v ten dopoledne, ale už nikdy nepromluvil. Strávil zbytek svých dnů v tichém úžasu, neustále hleděním k oknům prvního patra radnice. Tvrdil, že tam zůstal kousek jeho duše, uvězněný v rytmu, který nepatří do světa živých.
Když se dnes člověk zastaví u těch řezaných dveří s volutovými motivy a přiloží ucho k chladnému kameni, může mít pocit, že z hloubky domu stále dopředu vyvábá neviditelný partner. Ten, kdo se odváží vstoupit dovnitř, možná pocítí, jak mu nohy začínají lehce tancovat, i když v sálech vládne absolutní ticho.