Příběh: Dům čp. 196
„Ustupte, vy slepí psi, nebo vám ty vaše řetězy kolem krků utáhnu tak, že už nikdy neuvydíte světlo dne!“ zařval Matěj a prudce přítlačil svou ruku k dřevěné stěně domu v ulici Zauličí.
Vzduch byl hustý a pachal vlhkým dřevem a starým sýrem z blízkých chlevů, které se krčily v temnotě pod základovými kameny. Matěj stál na vysoké kamenné podezdívce, která vyrovnávala prudký svah, a třeसल se celý, přestože bylo léto. V rukou svíral starý pergamen, který našel v zapomenutém koutě místního kostela. Papír byl žlutý a křehký, ale slova na něm pálila jako žhavé uhlí.
Vedle něj stál mistr Jakub, muž s tváří rozrytou vráskami jako kůra starého dubu, a snažil se ho uklidnit. Matěj však neposlouchal. Jeho pohled byl upřený na okno v štítu domu. Bylo to okno s okenicemi, do kterých někdo vytesal otvor ve tvaru lipového listu. V onom okamžiku, když slunce klesalo za hradby Štramberku a barvilo oblohu do krvavě rudé, se stalo něco, co popíralo veškerý rozum.
Světlo, které prošlo otvorem lipového listu, ne dopadlo na stěnu jako obyčejný stín. Místo toho se v prostoru před domem začal formovat jasný, zlatavý obraz. Nebyl to stín věci, ale stín události. Matěj viděl postavu, která tam nestála, slyšel šepot, který nezněl z lidských úst, a cítil náhlý, mrazivý chlad, který mu prostudil kosti až do morku.
„Podívej se na ty listy, Jakube! Podívej se, jak se hýbou, i když nefouká ani závan vzduchu!“ zakřičel Matěj a vrhl se vpřed.
V onom zlatavém paprsku se zjevila žena. Neměla na sobě šaty z tohoto století, její tvář byla klidná, ale oči plné neuvěřitelného žalu. Nevyřekla jediné slovo, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem dolů, do temnoty suterénu, kde se nacházely chlévy. Poté se obraz začal rozplývat, jakoby ho samotný čas smazával z existence.
Matěj bez přemýšlení skočil z pavláčky dolů do bláta a začal rýpat hýbacími kameny u základů domu. Jakub ho přestal zdržovat a začal mu pomáhat. Pracovali v šíleném opojení, zatímco nad nimi dům čp. 196 mlčel a jeho dřevěné zdi vděly o sebe v rytmu, který připomínal tlukot obrovského srdce.
Když po hodinách vykopali z hloubky malou dřevěnou schránku obalenou v lněném plátně, v domě nastalo absolutní ticho. Matěj s třesoucími se prsty otevřel víko. Uvnitř nebyl zlatý poklad, ani dopisy z dávných časů. Našla se tam pouze jedna jedelná lila, dokonale zachovalá, jako by byla utržená před minutou, a malý stříbrný klíč, který k žádným dveřím v tomto domě nepasoval.
V ten moment se z okna s lipovým listem ozval zvuk, jako by někdo zevnitř jemně zaklapal okenicemi. Matěj se otočil, ale dům byl prázdný. Nikdo v něm nebydlel, nikdo tam nechodil, a přesto se v horním patře rozsvítilo světlo jediné svíce, která zhasla vteřinu poté, co se na ni podívali.
Matěj klíč v dlani stiskl tak silně, až mu do kůže vryla stopa kovu. Věděl, že ten klíč neotevírá zámek z železa a dřeva, ale bránu do něčeho, co zůstalo v tomto domě uvězněno po staletí.
Když se otevíraly dveře do suterénu, kde dnes lidé nakupují v stylovém obchůdku, stále tam, v hloubce kamenných zdí, zůstává otazka, kterou Matěj nikdy nedokázal zodpovědět. Kdo byla ta žena a proč vybrala právě tento tvar lipového listu, aby po staletinách signalizovala svou přítomnost?
Kdo dnes přiloží ucho k roubeným stěnám v ulici Zauličí, možná uslyší tichý zvon, který nezní z žádného z městských věží.