Příběh: Dům čp. 199
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde je to dopis!“ zakřičel Jan Kelnar a prudce přejel dlaní po hrubých jedlových stěnách, které v chladném vzduchu sice voněly pryskyřicí, ale v té chvíli zněly jako vězení. Jeho prsty přejížděly po kulácích, hledaly každou trhlinu v dřevě, každý vyčnívající hřebík. V místnosti bylo ticho, jen z dálky dopadaly kapky vody na kamennou podezdívku, která dům držela nad svahovou propastí.
Jan stál uprostřed své roubenky na Ostrově, v místě, kde se křížily cesty Zauličí a Dolní. Venku se v mlze ztrácely obrysy Štramberka, ale uvnitř, u zděných kamen, vládlo napětí, které šlo krájet nožem. Jeho bratr, tichý a zapomenutý Matěj, seděl v rohu na nízké lavici a jen nehybně hleděl do prázdna. Matějova tvář byla šedá jako popel z pece, oči otevřené, ale slepé k hněvu brata.
„Mluv, nebo ti ty tiché modlitby vyrazím z hlavy!“ Jan znovu udeřil pěstí do stěny. Dům se mírně zachvěl, jako by i on sám nesouhlasil s tímto hněvem.
Matěj se nepohnul. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k pavlaci, která obíhala dům. Jan vyběhl ven, dřevěné prkno pod jeho botami skřípala v rytmu jeho zrychleného dechu. Vzduch byl vlhký a studený, lepil se na kůži. Na pavlaci nalezl jen malý kousek pergaminu, přivázaný k bedněnému zábradlí kusem hrubé nitě. Papír byl prázdný. Žádné slovo, žádný inkoust, jen zvláštní, pravidelně rozmístěné dírky, které vypadaly jako souhvězdí, které nikdo z místních neznal.
Když se Jan vrátil dovnitř, aby bratra přiměl k mluvě, zastavil se v prahu. Matěj byl pryč.
Dveře byly zavřené zevnitř na zámek. Okna byla malá, kaslíková, příliš úzká na to, aby jimi mohl projít dospělý muž. V místnosti nebyl nikdo, jen v kamnech stále praskalo dřevo a v prostoru visela vůně starého dřeva a něčeho kovového, podobného chuti krve v ústech. Jan přeběhl z jedné jizby do druhé, prohledal síň a vlezl do sklepa, kde vlhkost stěn stýkala po kamenech. Nic.
Bratr prostě zmizel z uzavřeného prostoru roubenky, kterou obklopovala jen prázdnota svahu a ticho zapomenutého předměstí.
Jan strávil následující týdny tím, že dům rozebíral. Vytrhával prkna z podlahy, hloubal v jedlových kmeních, prohledával každý kout pod šindelovou střechou. Hledal tajný průchod, schovanko, cokoliv, co by vysvětlilo, kam se Matěj poděl. Našel jen ten prázdný papír s dírkami, který si uchoval u srdce.
Sousedé z náměstí si šeptali, že Matěj byl vždy zvláštní, že mluvil k věcem, které nemají hlas, a že se často díval nahoru k hradbám, jako by tam někdo volal. Jan se však smál jejich povídačkám. Věřil v hmotu, v dřevo a kámen. Věřil, že člověk nemůže prostě vyprpět z existence v domě, který má jasně určené stěny a strop.
Jenže s každým rokem, který v domě čp. 199 strávil, začal Jan slyšet zvláštní zvuk. Nebyl to hluk větru v korunách stromů ani vrzání podlahy. Bylo to tiché, rytmické tleskání, jako by někdo zevnitř stěn tloukl dlaní do dřeva. Tleskání přicházelo z míst, kde nebylo možné být. Někdy zprostřed masivních trámů, jindy z hloubi zděnané pece.
Když Jan jednou v noci zhasl svícník, v naprosté tmě uviděl, jak se v jedné z jedlových stěn na okamžik objevil obrys lidské ruky, která se snažila vyrazit ven z masivního dřeva, aby ho pozdravila. Ruka byla bledá a prsty byly dlouhé, až nepřirozené. Jan chtěl zakřičet, ale hlas mu zamrzl v hrdle, když zjistil, že ruka nešla skrz dřevo, ale byla jeho součástí, vrostlou do samotných kuláčů domu.
Dnes už Jan není, ale dům na Ostrově stále stojí. Kdo v něm mlčí a kdo v něm tleská, zůstalo tajemstvím zakopaným v jedlových kmeních. Jen ten, kdo se odváží přiložit ucho k prastarým stěnám, možná uslyší ozvěnu otázky, na kterou nikdo v Štramberku nenalezl odpověď.