Příběh: Dům čp. 213 (Štramberk)
Když se Matěj Hraběš zvedl z podlahy, jeho ruce byly natřeny něčím, co vonělo jako hniloba a železo.
Na stole před ním leželo nože – tři, všechny s čerstvě odříznutými dřevěnými rukojetěmi, jako by je někdo urval z větví na místě. V jizbě, kde se právě probudil, se vzduch ztloustl, jako by ho někdo stlačil do rohu. Matěj sevřel zuby, aby nedal najevo, jak mu kolena pod sebou chvějí. Venku, za zatemněnými okny, se ozývaly vzdálené hlasy – ženy, které se shromažďovaly u studně. Říkali, že voda tam od včerejška červená.
„Co se stalo?“ zeptala se jeho manželka Markéta, když vstoupila s misí chleba. Nečekala na odpověď. „Otec Prokop říká, že včera večer uviděl u domu čp. 213 světlo. Jako by tam hořel oheň, ale nikdo nic neslyšel. A dnes ráno tam ležela…“ Zastavila se, protože Matěj ji poprvé v životě neuposlechl. Neřekl jí, že už ví, co tam leželo.
Včera večer, když se vracel z pivnice u Šenkovského domu, uviděl u roubenky na předměstí postavu v dlouhém pláštěti, jak se klaní nad něčím, co svítilo slabým modravým žárem. Matěj si myslel, že je to jen omyl – možná opilý poutník nebo nějaký šašek z hradu. Ale když se dnes ráno probudil s těmito noži v ruce a krev na prstech, pochopil, že to nebyla žádná halucinace. Kdokoliv tam byl, odešel – a zanechal po sobě jen otisky bosých nohou v prachu, které vedly přímo do zdi domu čp. 213.
Markéta mu podala hrnec s vodou. „Pij. A pak pojď se mnou. Otec Prokop chce, aby jsi tam šel s ním. Říká, že to není běžná věc.“
Matěj vypil, ale voda chutnala po zkáze. „Proč by tam někdo klaněl? Co tam vlastně bylo?“
„On říká, že tam nikdo nebyl. Ale světlo tam bylo. A dnes ráno…“ Markéta se podívala na dveře, jako by se bála, že se za nimi schovává něco, co by nemělo být. „Dnes ráno tam ležela kostra. Ženská. S rukou, která držela… nože.“
Matěj se zvedl. „Kostra? Odkdy?“
„Od včerejška. Jako by ji tam někdo položil, až bude zase tma.“
Venku se už shromáždilo několik mužů. Mezi nimi byl i starý Šimon, který prodával kožešiny u náměstí. „Viděl jsem to já,“ zamumlal, když Matěj přistoupil. „Večer. Ta postava… byla jako stín, ale s očima jako oheň. A když jsem se přiblížil, zmizela. Jen zůstal ten zápach.“
Matěj se podíval na dům čp. 213. Roubenka stála klidně, jako by nic nebylo. Ale když se podíval bliž, uviděl něco, co ho zmrazilo: na podezdívce, tam kde se zdi dotýkají země, byly vyryty symboly. Malé, hluboké, jako by je někdo vykousl. Trojúhelníky, kruhy, něco, co připomínalo rány.
„Co to je?“ zeptal se starého Šimona.
Ten jen pokrčil rameny. „Nevím. Ale já jsem tu žil padesát let. A takové věci jsem neviděl ani ve válkách.“
Otec Prokop přišel s křížem a svatozáří. „Pán Bůh nám to vysvětlí,“ řekl, ale jeho hlas zněl nepříjemně tichý. „Ale než přijde, musíme to místo očistit.“
Matěj se podíval na své ruce. Krev na nich už zaschla, ale voněla stále stejně. „Co když to není očištění, ale něco jiného?“
Nikdo mu neodpověděl. Ale když se večer vrátil do domu, našel na prahu další nož – tentokrát s rukojetí z lidské kosti.
A včera ráno, když se probudil, byl na stole další symbol. Tentokrát vyryté přímo do dřeva stolu. A pod ním, jako by ho někdo tam položil, leželo ženské ucho.
Matěj už nešel ke knězi. Večer, když se s Markétou schovali v jizbě, vykradl z pivnice láhev a šel sám k domu čp. 213. Věděl, že by měl utéct. Ale něco ho tam drželo, jako by ho k tomu místu přitahovala síla, kterou nechápal.
Když se přiblížil, uviděl, že dveře jsou otevřené. A uvnitř ho čekalo světlo. Tentokrát ne modravé, ale bílé, jako by ho vyzařovalo něco, co nebylo z tohoto světa.
Matěj vstoupil. A když se dveře za ním zavřely, pochopil, že už nikdy neodejde.
Dnes ráno našli u studně jeho boty. A na zdi domu čp. 213 jsou nové symboly. Někdo je tam ryje každou noc.
A když se podíváš na tu roubenku z ulice, uvidíš, že okna svítí i ve tmě. Jako by tam někdo stále čekal.