Příběh: Dům čp. 215
„Zatkneš ten nůž do stolu, nebo chceš, abychom tu oba uhynuli hlady, zatímco ty hledáš smysl v prázdném prostoru?“ Janek rázem udeřil pěstí do hrubého dřeva stolu, až se v jizbě zachvěly jediné dvě talíře s řídkou polévkou.
Jeho bratr, Matěj, neodpověděl. Stál u okna domu číslo dvě stě pět a hleděl ven na svah, kde se v šeru mísil pach vlhkého kamene s vůní borovic z okolních kopců. Matějův pohled nebyl upřený na ulici Plaňava, ale na něco, co se nacházelo přesně v místě, kde stěna domu splývala s vysokou kamennou podezdvivou.
V té chvíli se ozval zvuk. Nebylo to zaklepání na dveře ani skřípání podlahy. Byl to tón, čistý a vysoký, jako když prst přejede po okraji křišťálové číše, jen mnohem hlubší, vibrující až v kostech. Zvuk přicházel ze severní strany, odkud vedl vstup do sklepa.
Janek ztuhl. Ten zvuk znal z dětství, z vyprávění o lidech, kteří tu stavěli první roubenky, ale v tomto zděný domě, který měl být pevností proti ohni a času, neměl být žádný prostor pro takové ozvěny. Matěj pomalu natáhl ruku a dotkl se omítky stěny.
„Slyšíš to, Janku? To není vítr. To je hlas,“ šeptal Matěj a jeho prsty se třesly.
Janek vyrazil ze stolu a přistupoval k bratrovi. V místnosti bylo najednou cítit prudký chlad, jako by někdo otevřel bránu do zimního údolí, ačkoliv za okny vládlo mírné jaro. Světlo svíček začalo tančit, přestože v síni nebyl jediný průvan.
„Blázníš. Je to jen ozvěna z hory,“ vyjel Janek, ale hlas mu zlomil strach.
Matěj však už neposlouchal. S divnou urgencí v pohybech vyrazil směrem k severnímu vchodu do sklepa. Janek ho následoval, poháněn spíše odporem než zvědavostí. Když sestoupili do vlhkého chladu podzemí, kde kamenné zdi držely domov nad nerovností terénu, zvuk zesílil. Byl to rytmický tep, doprovázený tichým šuměním, jako by pod základovými kameny tekla řeka, která v žádné mapě Štramberku nebyla zapsána.
V nejhlubším koutě sklepa, tam, kde se zdivo setkávalo s přirozenou skálou, našli Matěj i Janek něco, co jim vyrazilo dech. Na zemi ležel předmět, který tam před minutou nebyl. Byl to starý, vyřezávaný dřevěný klíč, tak velký, že by se nevešel do žádného zámku v celém domě. Dřevo bylo černé, vykládané stříbrem, a stále bylo teplé na dotek, jako by ho právě někdo držel v dlani.
„Kdo to sem položil? Dveře byly zamčené!“ vykřikl Janek a rozhlédl se po prázdném sklepě.
Matěj klíč zvedl a v ten moment zvuk utichl. Náhlé ticho bylo hlušší než samotný tón. Bratři se podívali jeden na druhého a v té vteřině věděli, že se v domě něco změnilo. Atmosféra v jizbě i síni, kterou předtím vyplňoval spor a hněv, byla nahrazena těžkým pocitem vyčkávání.
Když se o týden později Matěj rozhodl klíč zapíchnout do jediného místa, kde v domě zůstaly viditelné stopy původní roubené stavby – do starého dřevěného trámu v rohu místnosti – dům se otřásl. Nebyl to zemětřesení, ale spíše hluboký výdech budovy. Matěj však v ten moment zmizel. Prostě jen vstoupil do stínu za trámem a už nevyskočil.
Janek zůstal v domě sám. Prohledal každý kámen, každou spáru v omítce a každý kout sklepa. Našel pouze ten stříbrný klíč, který ležel na podlaze, znovu studený a mrtvý. Matěj se nikdy nevrátil, a přesto Janek už roky slyší, jak v noci někdo v síni tichým krokem přechází z jednoho konce na druhý, doprovázen oným vysokým, křišťálovým tónem.
Kdo dnes přistoupí k těmto zd ścianám a přiloží ucho k severnímu zdivu, možná ucítí ten stejný chlad a uslyší ozvěnu někoho, kdo našel dveře, které nevedou ven, ale hlouběji do historie tohoto místa.