Příběh: Dům čp. 23
Krev na prahu chlévů v kamenné podezdívce byla ještě teplá, když Martin David s třesoucíma se rukama odemykal těžké dubové dveře do své šenkovny. Venku pod štramberským náměstím hučel vítr, který se opíral do roubených stěn domu čp. 23 s takovou silou, až se zdálo, že se trámový strop v chodbě každou chvíli skloní k zemi pod tíhou neviditelného břemene. Martin nehleděl na své hosty, kteří v koutě umlkli, ani na rozlité pivo, které pomalu vsakovalo do podlahových prken. Jeho pohled byl přikován ke dveřím sklepa, jejichž klenutý vchod, zaříznutý přímo do svahu pod oknem, zůstal dokořán, přestože jej před západem slunce vlastnoručně zajistil železnou závorou.
Zevnitř se neozývalo nic, ani skřípění kopyt dobytka, ani dech zvířat, která tam měla být ustájena. Jen pach vlhké hlíny a něčeho kovového, co připomínalo čerstvě vykopaný hrob, se valil vzhůru po úzkém schodišti a mísil se s vůní pečeného chleba z kuchyně.
Kde je ten cizinec, co přišel před soumrakem? vyhrkl jeden z štamgastů, kovář Prokop, a prsty křečovitě svíral cínový korbel. Martin neodpověděl. Vzal lucernu, jejíž plamen v průvanu divoce tančil, a udělal první krok směrem ke sklepnímu vchodu. Vzduch byl najednou tak mrazivý, že mu z úst vystoupil hustý obláček páry. Na kamenných schodech nebylo nic než prázdnota, ale na stěně, vytesané přímo do skály, se v mihotavém světle lucerny cosi lesklo. Byly to otisky dlaní. Malé, dětsky jemné, a přesto tak hluboko vryté do kamene, jako by ten, kdo je tam zanechal, nebyl z masa a kostí, ale z tekutého olova.
Sestup dolů trval věčnost. Martinova bota vrzla na vlhkém kameni a ozvěna se vrátila s takovým zpožděním, že to znělo jako kroky někoho, kdo kráčí těsně za ním. Dole v chlévě bylo ticho, které drásalo ušní bubínky. Krávy stály v řadě, skloněné hlavy, jako by se modlily k prázdnému žlabu. Žádná z nich se nepohnula, žádná nebučela. Uprostřed prostoru, tam, kde bývala podlaha nejvíce podmáčená, ležel roztržený měšec plný stříbrných mincí. Patřil tomu muži v černém kabátě, který se u něj zastavil s žádostí o nocleh. Ale muže nebylo nikde vidět.
Martin pozvedl lucernu výš. Paprsek světla proťal tmu a zastavil se na stěně naproti vchodu. Tam, kde ještě ráno byla jen holá skála a základy domu, se nyní rýsoval obrys dveří. Nebyly to dveře, které by se daly otevřít rukou. Byly to dveře vytesané do samotné podstaty domu, rámované paprsky, které jako by vycházely z nitra země. A v jejich středu, v místě, kde by měl být zámek, byla vyhloubena prohlubeň přesně ve tvaru lidského srdce.
Prokop, který se odvážil sestoupit za ním, vydechl hrůzou. Podívej se na tu půdu, Martine, zašeptal a ukázal na strop, kde se trámové záklopové stropy začaly vlnit jako hladina rybníka. Dřevo sténalo, jako by dům sám chtěl vykřičet to, co se stalo v jeho základech. Martin se pokusil vykročit vpřed, ale nohy ho neposlouchaly. Jako by ho k zemi poutala neviditelná síla vycházející z hlubin podezdívky.
Když se ráno vesničané konečně odvážili vstoupit do domu čp. 23, našli šenkovnu prázdnou. Martin David byl pryč. Sklepní vchod byl pevně zasunutý závorou, jako by nebyl otevřen celá léta. Na stěně v chlévě nebyly žádné otisky, jen nepochopitelná vlhkost, která odmítala vyschnout, ať svítilo slunce sebevíc. A mince? Ty se změnily v obyčejné štramberské kameny, které však v dlaních hřály, jako by v nich stále tlouklo cizí, neklidné srdce.
Nikdo se už neodvážil zkoumat klenuté sklepy příliš dlouho. Dům stojí na svém místě, vyrovnává prudký svah svou kamennou podezdívkou a dál shlíží na náměstí, jako by hlídal tajemství, které se odmítá vzdát času. Kdo dnes vstoupí do jeho chodeb, může zaslechnout slabé, rytmické bušení vycházející zpod podlahy, a pokud se pozorně zahledí do stínů v chlévech, uvidí, že i po staletích jsou některé kameny v podezdívce teplejší než zbytek domu. Zkuste tam položit dlaň a sami poznáte, zda ten, kdo tehdy zmizel, skutečně odešel, nebo jen čeká, až někdo znovu odemkne dveře, které dům tak úzkostlivě střeží před světem.