Příběh: Dům čp. 258
„Tady to končí, Matějí, víc z toho domu nevyv dẫneme!“ vykřikl Jakub a svaly na jeho předloktích napjaly se jako tětivy luku, když se snažil utáhnout těžký dubový trám do spoje.
Vzduch v údolí pod Štramberskou skálou byl hustý a chutnal po čerstvém dýmě z okolních lísatek a vlhkém kamení. Matěj však neslyšel slova svého soubrata. Stál v jizbě nově roubeného domu a hleděl do rohu, kde se dřevo setkávalo s chladnou zdí, která se zabořila hluboko do svahu. Právě tam, v místě, kde končila roubená část a začínal zděný prostor, viděl něco, co tam být nemělo.
Byla to ruka. Bledá, štíhlá, s prsty, které jemně vyčnívaly z mezer mezi nově položenými kuláky. Nevyčnívala zvenku, ale zdánlivě zevnitř samotného dřeva.
„Podívej se na to,“ zašeptal Matěj a jeho hlas zněl dutě.
Jakub přistoupil blíž, otřel si zpocené čelo hrubým plátnem a ztuhl. Ta ruka nebyla z masa a krve, přestože vypadala naprosto skutečně. Byla to jakoby vyřezaná z jiného druhu dřeva, bílejšího než smrk, který použili na stavbu, a přesto s jemností lidské kůže. Prsty byly v mírném pohybu, jako by plály v neviditelném proudu vody.
„To je jen hra světla z těch kaslíkových oken,“ odsekl Jakub, ale v jeho hlase byl slyšet třes.
V tu chvíli se z hloubky domu, ze síně, ozval zvuk. Nebyl to hřmot, ale jemné, rytmické poklepávání, jako když někdo prstenem bouchá do tvrdého dubu. Zvuk přicházel odspodu, z temnoty kamenné podezdívky, kde se dům opíral o nerovný svah.
Matěj se sklonil k podlaze. Cítil pronikavý chlad, který stoupal z podsklepu a mrazil ho do kostí i přes tlusté vlněné nohavice. Zvuk poklepávání přestal a nahradilo ho šepotání. Nebylo to slovo v žádném známém jazyce, ale spíše melodie, která zněla jako vítr svistící mezi skalami nad městem.
„Kdo tam je?“ vykřikl Matěj a udeřil pěstí do stěny.
V ten moment se ruka v rohu jizby prudce pohnula. Prsty se sevřely do pěstí a následně se pomalu, s tichým vrskáním dřeva, začaly stahovat zpět do hloubky zdi. Neexistovala tam žádná díra, žádný otvor, jen pevný spoj roubení a kamene. Ruka prostě zmizela v materiálu, jako by se rozpustila v samotném jádře domu.
Muži zůstali stát v tichu, jen v dálce byl slyšet zvonek z městské věže. Jakub se pokusil dotknout místa, kde ruka před chvílí byla. Povrch dřeva byl horký, téměř žhavý, ačkoliv v domě nehořelo žádné krbové ohniště.
Když o týdnu později přišel přejmout stavbu majitel, starý řemeslník z předměstí, Matěj mu chtěl vše vyprávět. Ale když se podíval na roh jizby, ruka byla pryč a dřevo bylo hladké, bez jediné rýhy či stopy po cizím zásahu. Jenže v komoře, v té nejtemnější části domu, našli něco jiného. Na zemi ležela malá, dokonale vyřezaná dřevěná loutka, která vypadala jako zrcadlový obraz Matěje v den, kdy dům stavěli. Loutka měla v dlani sevřený kousek bílého kamene, který v tom údolí vůbec nevyskytoval.
Matěj loutku schoval do kapsy a nikdy o ní nikomu neřekl. Jenže od té doby, kdyby někdo v noci přiložil ucho k roubenému průčelí domu, mohl slyšet, jak hluboko v konstrukci, někde mezi kamenným základem a smrkovým trámem, někdo tichým, rytmickým pohybem vyškrábe do dřeva jména lidí, kteří do domu právě vstoupili.
Tajemství zůstalo zamknuté v tichých stěnách, které s každým stoletím hlouběji vrůstají do štramberské země. Kdo dnes přiloží ruku na staré dřevo domu číslo dvě stě osm, možná pocítí, jak mu z hloubky zdi někdo jemně stiskne prsty.