Příběh: Dům čp. 266
„Zhasněte ty svíce, nebo nám vyženete z domu poslední zbytek rozumu!“ zakřičel Matěj a prudce přítáhl za těžkou dřevěnou vratou, aby ji přítiskl k zárubni. V místnosti zavibroval chlad, který nepocházel z venkovního srážkového vzduchu, ale zdál se stékat přímo ze stěn z hrubě otesaných kuláků. Vzduch zaplnila pronikavá vůně starého lnu a něčeho, co připomínalo spálený cukr, ačkoliv v jizbě nehořela žádná pec.
Jeho žena, Anežka, stála uprostřed sítě stínů a v rukou svírala modlitební knihu. Její prsty se třásly tak silně, že papíry šustily jako suché listí. Nedívala se na manžela, ale na roh místnosti, kde se v polomraku vznášel předmět, který tam před minutou nebyl. Byl to malý, precizně vyřezaný dřevěný kubeček, který se pomalu, bez jediného zvuku, vznášel deset centimetrů nad podlahou.
Matěj udělal krok vpřed. Boty mu těžce duněly o kamennou podezdívku, která dům držela v rovnováze na strmém svahu Dolní Bašty. V té chvíli se kubeček prudce roztočil. Ne ať tak jen tak, ale s takovou rychlostí, že se stal šedým šmouhou. Zvuk, který následoval, nebyl hlučný, ale hluboký, jako když někdo v dálce udeří do obrovského zvonu, jenže tento zvuk zněl přímo uvnitř jejich hlav.
„Kdo tam je? Vyjevi se!“ zařval Matěj a sevřel pěst.
Odpovědí bylo ticho, které bylo hustší než mlha v údolí. Pak se z komory ozval zvuk, který je oba přiměl ztuhnout. Bylo to rytmické poklepávání, jako když někdo prstem vyťukává melodii na dřevěné desce. Tři krátké rány, dvě dlouhé. Anežka vypustila tichý vzlyk a klesla na kolena. Matěj se s prudkým nádechem rozběhl do komory, aby přepadl vetřelce, ale našel tam jen prázdnotu a otevřené okno, kterým dovnitř proudil mrazivý vítr.
Když se však otočil zpět do jizby, zastavil se tak prudce, až mu vrzalyvky v botách zakřičely. Na stole, kde předtím nebyl žádný stůl, sedělo malé dítě. Mělo na sobě šaty z jemného plátna, která byla příliš čistá na tento dům, a v očích neslo pohled někoho, kdo viděl začátek a konec světa zároveň. Dítě nemluvilo. Pouze ukázalo prstem nahoru, směrem k sedlové střeše a vikýři, a pak pomalu přiložilo prst na rty.
Matěj chtěl zakřičet, zavolat sousedy, vyrazit z domu do ulice, ale vteřinu poté, co dítě zavřelo oči, zmizelo. Prostě vyprchalo, jako by ho někdo vymazal z existence. Zůstal jen ten podivný pocit tlaku v uších a vůně spáleného cukru, která teď byla tak silná, až až pálila v krku.
Anežka se pomalu zvedla z kolen. „Viděl jsi to také?“ zašeptala.
Matěj neodpověděl. Přistoupil k místu, kde dítě sedělo. Na prázdném stole ležel jediný předmět. Byl to malý, dřevěný klíček, vyřezaný z jediného kusu dřeva, bez jediného kovového prvku. Klíček byl teplý, skoro horký, jako by v něm stále tloukla krev.
Po zbytek života Matěj ten klíček nosil u srdce, v malém koženém pouzdře. Prozkoumal každý zámek v domě, každou skrytou schránku v roubených stěnách a každý kout sklepa, kam vedla cesta z ulice. Nic nepasovalo. Klíč neotevíral žádné dveře z dřeva ani z železa.
Sousedé v Štramberku se později smáli Matějově posedlosti, když ho viděli, jak každou noc v tichosti naslouchá stěnám domu čp. 266. Tvrdil, že slyší rytmické poklepávání, stejné, jaké znělo v den, kdy se v jejich domě objevila ta neznámá bytost. Matěj zemřel v hlubokém staru, ale klíček z jeho prsů našli až při pohřbu.
Kdoenm z rodiny ho později schoval do jedné z trámů domu, aby přestal lákat pozornost. A přesto, když dnes někdo projde kolem tichých stěn na Dolní Baště, občas pocítí náhlý pád teploty a v nose ucítí sladkou vůni spáleného cukru, která zrazuje, že v tomto domě zůstalo něco, co stále čeká na svůj zámek.