Příběh: Dům čp. 275
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde je to klíče!“ Matěj řval tak hlasitě, až se třásly okna v malých komorách. Jeho prsty, zčernalé od sazí a tediouské práce v dílně, zoufale přejížděly po hrubém dřevě stěn. Vzduch v místnosti byl hustý, voněl po starém borovicovém roubení, vlhkém kameni z podezdívky a špetce levného tabáku, který vykouřil jeho otec.
Matěj stál uprostřed síně domu, který se kroutivě vklínil do svahu mezi dvěma ulicemi. Jedna strana domu byla z pevného kamene, druhá z tlustých, přitesaných kuláčů, které v rozích pevně zaklesávaly do sebe. Právě v tom rozhraní, tam, kde se kámen setkával s dřevem, se nacházela ta největší záhada.
Jeho otec, tichý muž jménem Ondřej, který celý život strávil v tomto domě, před týdnem zesnul. Zanechal po sobě jen hromadu starých knih a jeden jediný předmět, o kterém mluvili jen šeptem: železný klíč bez zámku. Ondřej tvrdil, že tento klíč neotevírá dveře, ale čas. Že v tomto domě, v tomto konkrétním místě, kde svah tlačí stěny do země, existuje trhlina, kterou lze otevřít jen jedinou správnou otáčkou v prázdném vzduchu.
Matěj se rozhlédl po jizbě. Světlo dopadalo skrze malá okénka v trojúhelníkových štítech a kreslilo na podlahu ostré čáry. Vzpomínal si, jak otec stával v rohu u zděné stěny, zavřel oči a s klíčem v ruce kroužil v prázdnotě, jako by zamykal neviditelný trezor. Tehdy se mu zdálo, že otec jen blázní. Teď, když byl v domě sám, cítil, jak ho ticho tlačí na uši.
Najednou to uslyšel. Jemné, kovové cinkání. Zvuk přišel z prostoru mezi roubenou stěnou u Dolní Bašty a kamenným základem. Matěj se připlazil na kolenou, dýchal ztěžka a prach mu lezal v krku. V místě, kde se dřevo setkávalo s kamenem, viděl něco, co tam být nemělo. Vzduch se tam vlnil, jako horký opar nad cestou v horkém létě, přestože v domě panoval chlad.
Vzpomněl si na otcovu poslední slova: „Hledej tam, kde se dva světy opírají o sebe.“
Matěj vrazil ruku do prázdného prostoru. Prsty neznaly odpor stěny, ale najednou pocítil něco studeného. Bylo to kovové, hladké a kruhové. S prudkým trhnutím vytáhl z neviditelné díry starou, zdobenou skříňku, která vypadala, že v tomto domě nebyla nikdy uložena. Byla z černého dřeva, vázaná stříbrem. Když ji otevřel, ne encontró v ní zlato ani dopisy. Uvnitř ležela jen jedna jediná mince, která nebyla ražena žádným známým panovníkem, a kousek pergamenu s nápisem: „Návrat je možný jen tehdy, když zapomeneš, kdo jsi.“
V ten moment se v domě ozval zvuk, který ztud nikdy neměl přijít. Byla to melodie z flétny, čistá a smutná, která se ozývala zevnitř stěn. Matěj přiložil ucho k roubeným kuláčům. Zvuk nebyl venku na ulici, nebyl v sousedním domě. Byl uvnitř dřeva. Jako by v samotných kmeních stromů, ze kterých byl dům postaven, byli uvězněni lidé z jiné doby, kteří teď, díky otevření skříňky, našli cestu zpět k povrchu.
Matěj se rozhlédl kolem sebe. Dům vypadal stále stejně, ale stíny v rozích se začaly hýbat samostatně od světla. Cítil, jak se prostor kolem něj začíná deformovat, jako by dům čp. 275 nebyl jen stavbou na svahu, ale bránou, která se právě v tuto chvíli rozestoupila.
Když se o hodinu později do domu dívali sousedé, našli pouze otevřenou skříňku na podlaze a rozvrženou minci. Matěj byl pryč. Nikdo ho neviděl vyjít ven ani hlavními dveřmi, ani okny. Zůstala jen ta zvláštní tichá hudba, která občas, v bezvětří, stále vyvazuje z prvků roubených stěn.
Kdo dnes přiloží ucho k těm starým dřevěným prázlnám, možná uslyší i Matějův šept, který stále hledá cestu zpět z místa, kam ho klíč bez zámku zavedl.