Příběh: Dům čp. 280
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne! Kde je ten list!“
Matěj s prudkostí vrhl židlí do stěny, až se z prasklych dřevěných stěn domu sypal prach a drobné dřevěné špony. V malé jizbě, kde vzduch těžce voněl po starém dřevě, včelím voskem a vlhkosti stoupající z kamenného základu, stál muž s tváří bílou jako křída. Jmenoval se Ondřej a byl to člověk, který mluvil jen zřídka, ale jeho oči viděly věci, které ostatní ve Štramberku raději přehlíželi.
Matěj ho popadl za límec hrubé lněné košile a přitlačil ho k bedněnému štítu, který v noci tasil chlad. Venku, za tlustými zdi roubenky, hvízdal vítr, jenž se znepřístupněle plazil svahem mezi Horní a Dolní Baštou. Dům se v tom větru mírně chvěl, jako by i on sám chtěl utéct z tohoto rozepru.
„List není pro tebe, Matěji,“ vydechl Ondřej tichým, chraplavým hlasem. „Je pro ty, kteří vědí, jak naslouchat tichu mezi kuláky dřeva.“
Matěj se rozesmál, byl to zvuk připomínající drcení štěrku. Vsadil do něj další ránu, aby ho přinutil mluvit. V té chvíli se však v místnosti stalo něco, co oba muže okamžitě ztuhly. Z rohů místnosti, tam, kde se otesané kuláky setkávaly s vysokou kamennou podezdívkou, začal stoupat jemný, modravý kouř. Nebyl to kouř z krbu ani z louče. Neměl žádný zdroj. Vznášel se ve vzduchu jako živý tvor, kroutil se v pomalých spirálách a postupně vyplňoval prostor síně i jizby.
S každým vlnením tohoto kouře se zvuk zvenku začal měnit. Vítr utichl, ale místo něj se z prázdného prostoru domu ozval sbor hlasů. Nebyly to křiky ani šepoty, ale rytmické, hluboké brnění, které vibrovalo v kostech a rozvibrovalo skla v malých kaslíkových oknech.
Matěj povolil stisk. V jeho očích se strach poprvé prolomil hněvem. „Co jsi to vyvolal? Jaké čary jsou v tomto domě?“
Ondřej se pomalu narovnal a jeho pohled nebyl už plný strachu, ale zvlástrangeho klidu. „Tento dům nestojí jen na kamenech, Matěji. Stojí na tajemství, které bylo sem vloženo v den, kdy byl srouben poslední trám. Kdo se pokusí vzít to, co mu nepatří, uvidí pravdu, která se nedá vypsat na papír.“
Modrý kouř se náhle shromáždil v jeden bod a vytvořil obraz. Nebyla to postava, ale mapa, která se vznášela uprostřed místnosti. Mapa, která neukazovala ulice Štramberku, ale hloubky pod nimi, chodby a síně, které v žádném urbáři nebyly zapsány. Matěj se k ní natáhl, chtěl ji chytit, chtěl vlastnit klíč k bohatství, o kterém se v okolí jen tajně vyprávělo.
Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly světla, se obraz rozplynul. Vzduch v domě náhle ztuhl a nastalo absolutní, hrobové ticho. Matěj zůstal stát s nataženou rukou v prázdném prostoru. Podíval se na Ondřeje, ale ten byl pryč.
Dveře do síně byly zavřené a zamčené zevnitř. Okna byla pevně uzavřená. V místnosti nezůstal nikdo kromě Matěje a rozbité židle. Ondřej prostě zmizel z prostoru, kde nebylo žádné východy.
Matěj strávil zbytek noci tím, že rýpal do podlahy a vytrhával bednění ze stěn, zoufale hledaje onen zmizelý list nebo tajnou chodbu, která by vysvětlila, kam se ten muž poděl. Nenalezl však nic. Jen staré dřevo a chladný kámen.
Když ráno vyšlo slunce a dopadlo na šindlovou střechu, Matěj opustil dům čp. 280 s prázdnou hruďmi a šílenstvím v očích. Lidé v městě si vzpomínali, jak se roky potloukal ulicemi a ptal se každého, kdo ho potkal, zda ví, kam zmizeli lidé, kteří mluví s domy.
Kdo dnes vstoupí do jizby tohoto domu a přiloží ucho k otesaným kuláčům v rozích místnosti, možná ještě uslyší to jemné, rytmické brnění, které v barokní době zastrašilo jednoho chamtivého muže. Tajemství zůstalo sroubeno do trámů a čeká na toho, kdo bude mít odvahu naslouchat.