Příběh: Dům čp. 301
Matoušova ruka se zachvěla a dřevěná lžíce s hlasitým klapnutím narazila o kraj hliněné misky. V jizbě, kde se ještě před chvílí šířila utěšující vůně pečeného chleba a dýmu z pece, náhle zavládlo mrtvé ticho, které přebilo i praskání dřeva v ohništi. Zvenčí, z úzké uličky Horní Bašty, se ozvalo táhlé, nepřirozeně hluboké hrdelní hrdelní zachrčení, jako by se snad sama země pod kamennou podezdívkou pokoušela o vzdech.
Polož tu lžíci, Matouši, a ani se neopovažuj pohlédnout ke dveřím, zašeptala Dorota, aniž by odvrátila zrak od rozdělaného předení. Její prsty, obvykle tak hbité, ztuhly na vřetánku a klouby jí zbělely napětím.
Matouš neodpověděl. Pomalu vstal a bosýma nohama cítil chladnou hlínu pod nohama, která sem pronikala skrze škvíry v podlaze. Znovu se ozvalo to samé zachrčení, tentokrát však mnohem blíž, přímo u vchodu, kde stěny z hrubých kuláčů tvořily jedinou bariéru mezi nimi a tím, co se toulalo tmou. Nebylo to zvíře. Zvířata se bála ohně a tady, v srdci Štramberka, kde každý hospodář znal své sousedy i jejich dobytek, nikdo takové zvuky nevydával.
Matouš udělal krok ke dveřím. Dorota vyjekla, ale on ji nevnímal. Jeho mysl byla spoutána něčím, co nedokázal pojmenovat, ale co ho neodbytně táhlo k prahu. Sáhl po masivní železné závoře, která držela dveře pevně v roubení. Kov byl nečekaně horký, jako by byl vystaven přímému žáru, přestože v místnosti panoval chlad, který nutil dech k tvorbě obláčků páry.
Neotvírej to, zapřísahám tě, Matouši, prosila Dorota a její hlas se lámal v hrdle. Vzpomeň si, co říkal starý rychtář o tom, co se děje, když se kámen začne hýbat pod domem. Říkal, že jsou věci, které mají zůstat v základech, pohřbeny pod tíhou vápence a času.
Matouš ji neposlouchal. S trhnutím zasunul závoru a dveře se s hlasitým skřípěním otevřely dokořán. Očekával tmu noci, očekával stíny hradeb nebo snad jen prázdnou ulici, ve které se odráží měsíční svit. Místo toho do jizby vtrhl závan vlhkého vzduchu, který páchl po dávno vyhaslém ohništi a mokré zemině. Před domem nikdo nestál. Ale na vysokém kamenném soklu, přímo tam, kde se dům zakusoval do strmého svahu, leželo něco, co tam před západem slunce rozhodně nebylo.
Byl to těžký, tepaný klíč, pokrytý vrstvou rzi, která vypadala jako zaschlá krev. Matouš jej zvedl. Jakmile se jeho prsty dotkly chladného kovu, ozvalo se z útrob pece v rohu jizby ohlušující zadunění, jako by se celá stavba otřásla v základech. Pec, která byla po staletí srdcem jejich domova, se náhle rozestoupila v místech, kde se spoje trámů setkávaly s kamennou podezdívkou.
Dorota vykřikla a přitiskla si ruce k ústům. V té škvíře, v té černé prázdnotě, která se otevřela přímo v jejich obývacím pokoji, se na okamžik objevilo světlo. Nebylo to světlo svíce ani ohně, byla to mdlá, namodralá záře, která osvětlila vnitřek podzemního prostoru, o němž nikdo v celém Štramberku nevěděl. Viděli tam schody, vytesané přímo do živé skály, vedoucí hluboko pod dům, do míst, kam podle všech urbářů a listin nemělo nic vést.
Matouš udělal krok k peci, klíč v jeho dlani vibroval a vydával vysoký, zpěvný tón, který řezal do uší. Chtěl vědět, kam ty schody vedou. Chtěl vědět, proč se jeho rodinný dům stal strážcem něčeho, co mělo být navždy ukryto před zraky lidí. Ale v tu chvíli se ozvalo další zadunění, tentokrát zvenčí, a těžké roubené stěny se pohnuly. Dům čp. 301 se zachvěl, jako by se chtěl setřást vše, co v něm přebývalo.
Když druhý den ráno sousedé procházeli kolem, našli dveře dokořán a uvnitř jen prázdnotu. Žádný nábytek, žádné stopy po Matoušovi ani Dorotě, jen pec, která vypadala, jako by byla pevnou součástí skály po tisíciletí. Nikdo nedokázal vysvětlit, kam ti dva zmizeli, ani proč se zdá, že dům dnes stojí o kus níže v kopci, než stával tehdy. Pokud ale položíš dlaň na kámen jeho podezdívky v hluboké noci, možná i ty uslyšíš ten kovový tón, který dodnes volá z hlubin pod Štramberkem.