Příběh: Dům čp. 315
„Zhasněte ty lampy, jinak nám ten prach z chmele zanezáří v očích tak, že neuvidíme vlastní ruce!“ zakřičel pan Leopold, zatímco prudce přítáhl za mosaznou kličkou dveří. V sále domu číslo tři sta osm set dvacet rozléhal se zvláštní, Hustý pach zelených šišek, který se mísil s vůní čerstvého nátěru a nového dřeva. Byla to vůně bohatství, která v roce tisíc osm set osmdesát druhém provázala každou cihlu tohoto nově vybudovaného sídla.
Leopold, mladý účetní s pečlivě vyžehleným límcem, se zastavil uprostřed haly. Pod nohama mu vrzala nová ozdobná dlažba a nad hlavou se tyčily dvě mramorové sochy, které v šeru působily jako strážci něčeho, co v tomto domě být nemělo. Právě v tu chvíli se ozval zvuk, který v tomto tichém měšťanském domě neměl žádné vysvětlení. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu tahá těžkým řetězem po litinovém schodišti.
„Kdo tam je?“ zvolal Leopold a jeho hlas se rozbil o štukové stropy. Odpovědí mu bylo jen ticho, které však nebývalo prázdné. Vzduch kolem něj ztěžkl. Cítil, jak mu chladivý průvan stéká po zátylku, přestože všechna okna s trojúhelníkovými štíty byla pevně zavřená.
Když opatrně vykročil směrem k točitému schodišti, uviděl v zrcadle v chodbě něco, co mu zastavilo srdce. V odrazu, hned za jeho ramenem, stál muž. Nebyl to nikdo z domácích, nebyl to ani majitel. Byl to vysoký, hubutý muž v černém plášti, jehož tvář byla zakrytá stínem, ale očily mu v šeru zářily jako dva kousky studeného křemene. Leopold se prudce otočil, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná chodba a mosazný lustr, který se jemně pohyboval, přestože v domě nebyl jediný průvan.
„Hledám to, co zde bylo před první cihlou,“ ozval se hlas, který nezněl jako mluvení, ale spíše jako šumění chmelařských polí v bouřkovém větru.
Leopold neuhýbal, přestože mu třásly se kolena. „Tento dům je nový! Tady nebylo nic než pole a prach!“
„Právě proto,“ odpověděl neznámý hlas, nyní už mnohem blíž, až skoro u jeho ucha.
Leopold cítil náhlý pád teploty. Dech mu zamrzal v hrdle. Když znovu pohlédl do zrcadla, muž v plášti už nebyl za ním, ale stál v odrazu v prostoru za ním a v ruce držel starý, zrezivělý klíč, který do žádného zámku v tomto moderním, neorenesančním domě nepasoval. Neznámý se pomalu usmál a pak prostě zmizel, jako by ho pohltily samotné stěny domu.
Na podlaze, přesně tam, kde muž v odrazu stál, však zůstal ležet jeden jediný předmět. Byl to malý, vyřezaný kousek dřeva ve tvaru šišky chmele, ale z materiálu, který v té době v Žatci nikdo neznal. Když se ho Leopold pokusil zvednout, dřevo bylo horké, až žahutivé.
Ten večer Leopold neodešel z domu hned. Stál u vjezdových vrat a díval se na bohatě zdobený štít s volutami, který se rýsoval proti temné obloze. Věděl, že právě za těmito zdmi, v luxusních prostorách s fasetovým sklem, zůstalo něco, co nepatří do tohoto století ani do tohoto světa.
Záhadný muž se už nikdy neobjevil, ale od toho dne všichni, kdo v domě číslo tři sta osm set dvacet bydlí, tvrdí, že v noci slyší ten samý zvuk. Kovové řetězy, které pomalu stoupají po litinovém schodišti, a tichý šepot, který hledá dveře, které byly dávno zamurowvany.
Kdo z nás dnes vstoupí do haly a pohlédne do starého zrcadla, možná uvidí v odrazu někoho, kdo tam v reálu není a stále čeká na svůj zapomenutý klíč.