Příběh: Dům čp. 341
Když si Matěj Šejba sundal z rukou klobouk, na dlažbě náměstí se mu zjevila stopa, kterou nikdo jiný neviděl.
Byla to jen malá, hluboká rýha, jako by ji sem někdo vlezl na kolenou a pak se zase vztyčil. Dřevo podloubí vonělo starou vlhkostí a pryskyřicí, ale tato stopa páchla něčím jiným – jako by ji někdo vykroutil z nějaké tmavé, teplé hmoty, kterou Matěj neznal. Zvedl hlavu a pohlédl k domu čp. 341, jehož podezdívka se tyčila nad ulicí jako zub nějakého starého zvířete. Štítový štít, bedněný a šindelem pokrytý, se zdál klouzat mezi světlem a stínem, jako by se neustále mírně posouval.
„Copak to je, Šejbo?“ zeptal se za ním starý Šimon, který se právě vrátil z pivovaru s džbánem piva. „Nevidím nic.“
„A já vidím,“ odsekl Matěj a přiložil prst k rýze. „To je jako by někdo sem padl – ale ne zvenku.“
Šimon se naklonil, ale nic neviděl. „Možná ti špatně hledí oči, chlapče. Připij si.“
Matěj si ale nepipnul. Vzal si místo toho svíci z kapsy a přiblížil ji k zdi domu. Tmavá skvrna pod oknem se zdála pulzovat, jako by něco dýchalo. „Před týdnem jsem tu viděl muže,“ řekl tiše. „Stál u toho okna. Bílý, jako by byl z mraku. A když jsem na něj zakřičel, zmizel – ale ne do vzduchu. Jako by ho ztihl.“
Šimon se zakousl do rtu. „Ty jsi opilý jako prase, Matěji. Nebo ti hrozí něco horšího.“
Ale Matěj věděl, že neleží. Toho mužného večera, když se slunce sklánělo za kopce a stíny se táhly jako dlouhé paže, viděl postavu v bílém plášti, jak stojí u okna domu čp. 341. Nebylo to světlo zevnitř, které ho osvětlovalo, ale něco zevnitř něj. A když se Matěj přiblížil, muž se jen usmál – bez úst – a zmizel. Teď tu byla stopa, která to potvrzovala.
„Ten dům je starší než my všichni,“ zamumlal Šimon. „Ale nikdo nikdy neřekl, že by v něm bydlel někdo kromě myší.“
Matěj se podíval nahoru, kde se nad štítem klenul kabřinec jako rohovník nějakého starobylého zvířete. „Myše nechávají stopy,“ řekl. „Ale tenhle muž ne.“
V tu chvíli se za nimi ozval zvuk – jako by někdo tiše zaklepal na dřevo. Oba se otočili, ale nikdo tam nebyl. Jen větrný náraz, který zvedal prach z ulice a přinesl s sebou vůni šindelů a starého dřeva.
„Jdi domů, Matěji,“ řekl Šimon. „Před svítáním.“
Ale Matěj neodešel. Zůstal stát u rýhy na dlažbě a díval se na dům, který se zdál klouzat mezi světem živých a světem mrtvých. Někde v jeho kamenných útrobách, v sklepě, kde dříve stály chlévy, něco stále dýchalo. A když se večer slunce skrylo za hory, Matěj se vrátil – a tentokrát u okna viděl nejen postavu, ale i její stín, který se táhl po zdi jako něco, co nemělo právo existovat.
„Co se stalo tomu muži?“ zeptal se Matěj naoko na Šimona, ale ve skutečnosti mluvil k domu.
„Možná byl jenom sen,“ odvětil Šimon. „Ale ty víš, že to není pravda.“
A tak Matěj začal chodit každý večer ke domu čp. 341. Přinášel svíce, přinášel modlitby, přinášel i své vlastní stopy na dlažbu. Ale muž v bílém plášti už se neukázal. Zůstala jen stopa, která se nikdy nevyplnila, a dům, který stál jako strážce něčeho, co nikdo nechápal.
Jednoho dne, když Matěj přišel pozdě, našel na prahu domu malou, bílou růži. Nebyla čerstvá – byla suchá, jako by ji někdo sbíral před mnoha lety. A když ji Matěj vzal do ruky, zjistil, že je studená.
Teď stojí dům čp. 341 na ulici Dolní ve Štramberku, jako by čekal. A někde v jeho kamenných útrobách ještě něco dýchá.