Příběh: Dům čp. 356
„Kde jsi to schoval, Johane? Kde je ten klíč, ty starý blázne!“
Hlas Matěje zněl jako drcení štěrku v klenutém sklepě, kde se vlhký chlad lepil na kůži a vzduch chutnal po starém sýru a mokrém jilnu. Johan Halamik jen mlčel a opíral se o hrubé tesané kuláče stěn, které sám před několika lety v roce 1821 s takovou pečlivostí vysekal. Jeho prsty, zčernalé od pryskyřice a prachu, křečovitě svíraly lem lněné košile.
Matěj přistoupil blíž, až Johan cítil páchající pot a levnou pálenku. V klenutém prostoru pod domem, tam, kde se kamenná podezdívka zakousla do prudkého svahu Štramberku, se ozývalo jen rytmické kapání vody z klenby. Ten zvuk připomínal odpočítávání času, který jim oběma docházel.
„Vím, že jsi ho vložil do zdi, než jsi dokončil štít,“ syčel Matěj a jeho oči přeskakovaly z jednoho kamene na druhý. „Napiš mi, kde je, nebo přísahám, že z tohoto domu neodejdeš vlastní nohou.“
Johan se pomalu narovnal. Podíval se nahoru, kde přes trámvítnice pronikala slabá záře z hlavních jizeb. Vzpomněl si na den, kdy do dřevěného kabřince na štítu vyřezával svá jména a svaté písmeny IHS. Byla to práce s láskou, ale i s tajností. Do domu v Dolní ulici nevložil jen dřevo a kámen, ale i něco, co nikdy nemělo dopadnout do rukou někoho jako Matěj.
„Hledej v kamenech, Matěji. Hledej v dně, nebo v nebi,“ odpověděl Johan chraplavě. „Ale klíč neotevře dveře, které znáš. Otevře dveře, které jsi zapomněl.“
Matěj vybuchl vzteky. Uhodřil pěstí do vlhké zdi podezdívky, až se z rozsedlin sypal prach. V ten moment se stalo něco, co oba přimělo ztuhnout. Z hloubi klenutého sklepa, z místa, kde se dům setkával s prudkým sklonem hory, se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani šustění zvířat v chlévu. Bylo to jasné, kovové cinknutí, jako když jeden klíč dopadne na druhý, přestože oba muži měli ruce prázdné.
Zvuk přišel zevnitř zdi.
Matěj ztuhl. Pomalu přiložil ucho k chladnému kameni. Znovu to slyšeli. Rytmické, jemné klepání, které se přesunulo z jednoho místa na druhé, jako by se v tloušťce zdiva pohybovalo něco živého. Johan se mírně usmál, i když se mu třásly kolena.
„On už je tady,“ šeptal Johan. „Přišel pro svou část sázky.“
Matěj se prudce odtrhl od zdi a ustoupil k východu do ulice. V jeho očích byl poprvé vidět skutečný strach. V klenutém prostoru se najednou rozhostal zvláštní pach – nebyla to vlhkost ani zvířata, ale vůně starého pergamentu a hořkého kouře z dálky, jako by se do sklepa otevřel průvan z jiného století.
Vteřinu poté, kdy Matěj přeběhl kamenné schody ven do ulice a zmizel v mlze Štramberku, se v klenbě rozlehlo tiché, spokojené zování. Johan zůstal stát sám. Podíval se na své ruce a pak na tiché stěny svého nového domova. Věděl, že tajemství, které do základů zapustil, zůstane v bezpečí, dokud bude dům stát.
Když se o několik dní později sousedé ptali, proč Johan Halamik přestal mluvit o své stavbě a proč už nikdy nikoho nepouštěl do sklepního prostoru, jen se tajemně usmál. Nikdo z nich netušil, že v noci, kdy měsíc osvětlil šindelovou střechu a nápis na kabřinci, se z klenutých prostor ozývá tichý smích někoho, kdo v domě čp. 356 nemá mít podle žádných záznamů právo přebyvat.
Kdo dnes položí ucho k chladným kamení podezdívky v Dolní ulici, možná zaslechne to samo cinkání kovu o kámen, které stále hledá svou cestu ven.