Příběh: Dům čp. 39
„Tady to končí, Mikuláši, víc z toho kamene nevytáhnu!“ zakřičel stavitel a s hlasitým dopadením vrhl těžkým dlátem na dlažbu.
Mikuláš se nepohyboval. Stál v chladném stínu podloubí, kde vzduch voněl vlhkým prachem a starým dřevem. Jeho prsty přejížděly po hrubé hladině prachatického dioritu, který tvořil pilíře domu. Ten kámen nebyl jen studený; zdálo se, že v sobě hluboko v jádru uchovává tep něčeho, co do těchto zdí nepatřilo.
Byl rok 1450 a město se teprilo novým životem. Kolem nich vznášel se hluk z výstavby Rožmberského hrádku a křik obchodníků, kteří se snesli na náměstí, aby zkontrolovali, jak se zmenšuje jejich společný prostor. Ale Mikuláš slyšel jen tiché, rytmické tloukání. Nebylo to tloukání kladiva. Byl to zvuk, který vycházel zevnitř zdiva, z místa, kde se klenuté oblouky setkávaly se zemí.
„Slyšíš to?“ zašeptal Mikuláš a přitiskl ucho k šedivému kvádru.
Stavitel jen odfukl a otřel si pot z čela. „Slyším jen hladové břicho a tvé bláznění. Ten dům je nový, je z pevného kamene, není v něm nic než prázdnota a vítr z ulicy.“
Mikuláš však věděl, že mýlí. Celý svůj život strávil studiem starých map a zapomenutých cest, které kdysi vedly tudy, kde nyní stály nové domy. Věřil, že právě na této úzké parcele, v základech budovy, která teprve vznikala, zůstal uvězněn někdo, kdo nechtěl odejít.
Nocí se vrátil sám. Světlo jediné svíce vrhalo na hnědočervenou omítku dlouhé, tančící stíny. Mikuláš se slezl do hloubek, kde se v temnotě kroutily první klenby sklepů. Vzduch zde byl těžký a cítit bylo něco jako starý kov a vyhaslá zhaslá svečka. Přiložil ruku k zídě a v tu chvíli to přišlo. Prudký, mrazivý proud chladu mu projel celým tělem, přestože v srpnu byla noc horká.
Z hloubi kamene se ozval hlas. Nebylo to slovo, ale spíše vibrace, která mu otřásala zuby. Byla to prosba o otevření dveří, které nebyly vidět. Mikuláš začal škrábat prsty po spárách, hledal jakýkoliv znak, jakýkoliv klín, který by mohl být klíčem k tajemství pod nimi. Našel malý, vyřezaný symbol v kameni, který vypadal jako oko obklopené kruhem. Jakmile ho dotkl, tloukání ustalo a nastalo ticho tak absolutní, že slyšel vlastní tlukot srdce.
O několik desetiletí později, když dům vlastnil Martin Krejčí, začaly se v domě dít věci, které sousedé z domu čp. 40 přepisovali do svých deníků jako znamení ďábla. V noci se v podloubí ozýval zvuk kroků, přestože nikdo nevyšel ven. Lidé přísahali, že vidí, jak se hnědočervená omítka, strhávaná lžící, v určitých místech vlní, jako by pod ní někdo dýchal.
Pak přišel rok 1832. Oheň lhostil městem a dům čp. 39 v plamenech křičel. Když žár pohltil střechu a zboural domovní štít, obyvatelé města viděli něco zvlástrangeho. Z hořících zřezů v přízemí nevylétaly jen jiskry, ale z klenb se ozýval hromký, vítězný smích, který přehlušil i křiky zástupů zhasínajících plameny.
Když dům po požáru obnovili, nové zdi zakryly staré rány. Ale ti, kteří dnes procházejí podloubím a dotknou se prstů lomených gotických oblouků, někdy pocítí ten samý mrazivý chlad.
Kdo byl ten, kdo v dioritu zůstal uvězněn v době, kdy se náměstí zmenšovalo? Proč se smál, když ho oheň pokusil osvobodit? Odpověď zůstala vytesaná hluboko v kameni, pod vrstvami omítky a času, tam, kde lidské oko už nedohlédne.
Kdo dnes přiloží ucho k chladným kvádru fasády, možná stále uslyší to tiché, rytmické tloukání, které čeká na někoho, kdo zná správné slovo k otevření dveří.