Příběh: dům č.p. 4
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Matěj a přilomil prsty natuhle ztuhlé dvéře do chodby. Prach tančil v úzkém proužku světla, který pronikal skrze škvíry v okenních žaluziích, a vzduchem se nesla těžká, sladká vůně starého dřeva atavěného vosku.
Starý pan Martinovský se ani nepohnul. Seděl v hlubokém křesle v hlavním sále domu číslo čtyři, zrak upřený na zdobené římsy nad okny, které v dopoledním slunci vrhaly na podlahu geometrické stíny. Jeho prsty, svrzáklé a bledé, rytmicky klepaly na područko křesla. Matěj, mladý muž s tváří zrudlou hněvem i úzkostí, přejel pohledem po luxusně vyzdobeném průčelí, které zvenku vypadalo jako vrchol dobové elegance, ale uvnitř nyní působilo jako zlatá klec.
„V Kolodějích se mluví o tom, že jsi našel cestu do míst, kde čas neplatí,“ syčel Matěj a přistoupil blíž. „Říkají, že jsi v nocich, kdy mlha stoupá od zámku, mizí z tohoto domu, a přesto tě nikdo neviděl vyjít bránou.“
Martinovský pomalu otočil hlavu. Jeho oči byly mléčné, přestože se zdálo, že vidí něco, co Matěj neviděl. Pomalým pohybem zvedl ruku a ukázal směrem k zděnému oplocení, které obklopovalo statek jako neprostupitelný val.
„Ticho je největší poklad, Matěji,“ zašeptal starý muž hlasem, který zněl jako šustění suchého listoví. „Tento dům není jen z kamene a malty. Je to kotva. Pokud jednou přestanete slyšet tlukot srdce země pod našimi nohama, stanete se součástí stěn.“
Matěj vybuchl smíchem, ale byl to nervózní zvuk. Přistoupil k oknu a pohlédl na zdobné pilastry fasády. V ten moment se stalo něco, co mu zastavilo dech. Uvnitř místnosti bylo ticho, ale zvenku, z dvoře, začal zaznívat zvuk. Byl to rytmický, těžký dopad kopyt o zem. Zvuk byl tak jasný, že Matěj mohl slyšet i tichý zvon zvonků. Jenže dvůr byl prázdný.
Vyběhl ven, přes práh a do slunného dvoru. Zastavil se uprostřed prostoru, kde dnes stojí ticho, a rozhlédl se. Nic. Žádný kůň, žádný jezdec, jen prázdný prostor obklopený vysokým zděným plotem s polokruhovou bránou. Přesto zvuk kopyt pokračoval. Byl tak silný, že Matěj cítil vibrace v podupatcích svých bot. Zvuk kopyt kružil kolem domu, přibližoval se k bráně, a pak náhle, v jediném okamžiku, přejel přímo skrze Matějovo tělo.
Zmrzl. Pocítil prudký, ledový chlad, jako by ho polil ledovou vodou z hluboké studny, přestože bylo v polovém léta. Když se znovu nadechl, uviděl u brány postavu. Nebyl to člověk, spíše stín utkaný z mlhy a prachu, který držel v ruce starý klíč. Stín se na něj podíval, lehce sklonil hlavu a v mžiku oka se rozplynul v horkém vzduchu.
Matěj se s třesoucím se hlasem vrátil dovnitř. Pan Martinovský byl pryč. Křeslo bylo prázdné, ale na místě, kde před chvílí seděl starý muž, ležela malá, mosazná mince, která nebyla ražena v žádné známé mincovně tohoto století. Mince byla horká na dotek, jako by ji právě vyndali z pece.
Mladý muž se podíval na zdobné detaily stropu a pak na těžkou bránu, která oddělovala tento dům od zbytku světa. Uvědomil si, že starý Martinovský neodešel dveřmi. V domě nebyly žádné stopy zápasu, žádné otevřené okno. Jen ta mince a ticho, které bylo nyní mnohem těžší než předtím.
Matěj strávil zbytek života tím, že zkoumal každý kámen v základech domu číslo čtyři, hledal tajné chodby a šeptal s místními o tom, co se stalo v onom letním dni. Nikdy nenašel odpověď na to, kam starý muž zmizel a kdo byl onen jezdec bez těla. Jen občas, když stojí u brány a zavře oči, cítí ten samý ledový chlad a slyší dopad kopyt, která neznají cestu zpět do našeho času.
Kdo dnes prochází kolem zdí Martinovského statku, možná pocítí, jak mu vzlétají vlasy na zátylku, protože některé dveře zůstávají otevřené i poté, co je zvenku zamknou.