Příběh: Dům čp. 401
„Zhasněte ty svíce, nebo nás to všechno spálí do základů!“ zakřičel stavitel Josef Schwarz a prudce odrazil dlaní těžký mosazný svícen, který s hlučným cinkotem dopadl na nově vykladanou dlažbu.
Vzduch v domě číslo 401 byl hustý, nasycený vůní čerstvé vápnové malby a vlhkým cihlovým prachem. Schwarz stál uprostřed místnosti, kde se nad ním klenuly nově vyvedené segmentové oblouky. Rok 1836 byl pro Javorník časem nového začátku, časem, kdy se město zvedalo z popela starých požárů a bahna povodní. Tento dům měl být vrcholem jeho řemesla, symbolem řádu a stability s krásnými volutami na štítu, které hrdě hleděly do nebe.
Ale v ten večer řád v domě chyběl.
Schwarzův pomocník, mladý muž jménem Matyáš, stál v rohu místnosti a třesoucí se ruky měl zapletené do okrajů svého plátna. Nedíval se na stavitele, ale do prázdného prostoru mezi dvěma pilastry. Matyáš tam viděl něco, co v nově postavených stěnách být nemělo.
„On tam stále stojí, pane Josefe. Přišel z podzemí,“ zašeptal Matyáš hlasem, který zněl jako drcení suchého listí.
Schwarz zakroutil hlavou a přistoupil k pomocníkovi. V domě bylo ticho, jen občasně někde v konstrukci prasklo dřevo. Stavitel věděl, že dům stojí na místě, kde kdysi byly jiné zdi, kde v roce 1373 tloukl srdce středověkého města a kde v době husitů tekla krev. Pod jejich nohami, v hlubokých sklepeních, zůstaly v ryzích cihlách vteřiny dějin, které nikdo nedokázal úplně smazat.
„Vidíte stíny, Matyáši. Jste unavený,“ odsekl Schwarz, ale vteřinu poté ztuhl.
Z hloubky sklepeni se ozval zvuk. Nebyl to hluk zříceniny ani cvakání krys. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetěz přes mokré kameny. Zvuk stoupal vzhoru, prostupoval novými podlahami a přicházel přímo k nim. V místnosti náhle klesla teplota. Dech obou mužů se začal měnit v bílé obláčky páry, přestože venku byla mírná jarní noc.
Schwarz se prudce otočil k vchodu. Vzduch kolem nich začal vibrovat a v prostoru se objevila postava. Nebyl to duch v potrhaných šatech, ale muž v neznámém, tmavém oděvu, jehož tvář byla zakrytá hustou mlhou, která neustále proudila z jeho rukávů. Postava nemluvila, pouze pomalu zvedla ruku a ukázala prstem na jednu konkrétní cihlu v základové zdi.
Matyáš s výstraškou v ruce vykřikl a couvl až k oknu, ale Schwarz zůstal stát. Cítil, jak mu mrazí v zádech, a přesto ho fascinovala preciznost, s jakou ta mlžná bytost označila místo. Postava s nimi nepromluvila ani jediným slovem, jen se krátce podívala na nově vybudovaný empírový štít, jako by hodnotila, zda je tato nová skořice hodna toho, co zůstalo ukryto hluboko pod zemí.
V jediný okamžik, kdy Schwarz mrkl, postava zmizela. Mlha se rozplynula a v místnosti znovu zapalo teplo. Zůstal jen tichý zvuk dopadajícího prachu.
Schwarz bez slova přistoupil k oné vybrané cihle. Vzal kladivo a s jedním přesným úderem ji vyrazil. V dutině za ní nenašli zlato ani dopisy. Našli jen malý, vyhlazený kámen s vyrytým symbolem, který v žádné z dob, jež dům zažil, nebyl známý. Symbol připomínal oko obklopené kořenem stromu.
Stavitel kámen zvedl, ale vteřinu poté ho v panice vrátil zpět a znovu zamurowal. Rozikázal Matyášovi, aby o této události nikdy nemluvil. Dům byl dokončen, fasáda s jejími pilastry a korunní římsou byla oslavena jako vrchol elegance. Všichni viděli jen krásnou budovu v centru Javorníku.
Jen Schwarz už nikdy nespal v pokojích v přízemí. Každou noc, když v domě ztichlo, stál u okna a naslouchal. Věděl, že pod jeho perfektním dílem, v temnotě podsklepů, někdo stále hlídá svůj kámen a čeká, až se dům znovu změní.
Kdo dnes projde kolem fasády domu číslo 401 a přiloží ucho k chladným cihlám, možná uslyší ten samý rytmický zvuk řetězu, který se snaží dopřít svou cestu vzhůru.