Příběh: Dům čp. 406
Kloboučnický mistr Siegl pustil z ruky mosazné měřidlo, které s kovovým cinknutím dopadlo na dubový stůl, a upřeně hleděl na stěnu, kde se ještě před okamžikem rýsoval stín cizince. V místnosti vonělo čerstvé plstěné sukno a horký vosk, ale chlad, který se sem vplížil otevřenými dveřmi, jako by nechtěl vyprchat. Venku na ulici Míru se ozývalo dunění koňských kopyt, jenže uvnitř, právě tady, v srdci domu, který pamatoval už staletí, panovalo ticho tak hutné, že v něm bylo slyšet vlastní tlukot srdce.
Siegl znovu sáhl po klobouku, který měl právě rozpracovaný, ale jeho prsty se zastavily v polovině pohybu. Na podlaze, přesně v místě, kde před chvílí stál ten muž v tmavém plášti, zůstala vlhká šlépěj. Nebyla to voda z deště, neboť venku panovalo suché, parné odpoledne. Byla to kaluž černé, neprůhledné tekutiny, která páchla jako stará hlína a spálené listí. Mistr Siegl se pokusil vykročit, ale nohy ho neposlouchaly. Jako by základy domu, postavené na troskách mnohem starších zdí, najednou odmítaly nést váhu někoho, kdo v nich nemá právo být.
Pamatoval si, jak mu ten neznámý podal dopis zapečetěný voskem, který vypadal jako ztuhlá krev. „Tento dům pamatuje víc než jen tvé řemeslo, mistře,“ řekl tehdy ten muž hlasem, který zněl jako drcení kamene. „Pod podlahou, tam kde končí valená klenba chodby, leží věc, která nesmí spatřit světlo, dokud se nezmění tvář tohoto města.“
Siegl se pomalu otočil k zadní chodbě vedoucí na dvůr. Světlo odpoledního slunce se lámalo v úzkém okně a kreslilo na stěně geometrické obrazce, které se mu zdály povědomé, ačkoliv je nikdy předtím neviděl. Vzal železnou tyč, kterou běžně používal k upevňování forem, a rázně vykročil k místu, kde kamenná dlažba působila nepatřičně hladce. Každý jeho krok v chodbě zněl jako úder zvonu. Když dorazil ke klenbě, zastavil se. Vzduch byl zde tak těžký, že se mu obtížně dýchalo.
Dlaněmi přejel po chladném kameni. Jedna z dlaždic se pod jeho tlakem nepohnula, ale vydala zvuk, jako by se pod ní otevřela hluboká, prázdná šachta. Siegl se podíval dolů a místo běžné zeminy nebo základů zahlédl jen nekonečnou hloubku, v níž se míhalo světlo připomínající hvězdy v hluboké noci. Z té propasti vycházel slabý, rytmický zvuk, podobný dechu spícího tvora.
Mistr pekař Josef Lindenthal, který se do tohoto domu nastěhoval o mnoho desítek let později, vyprávěl svým učedníkům, že v noci, kdy se zřítila část omítky v horním patře, našel v mezeře mezi trámy kloboučnickou jehlu z ryzího zlata a podivný vzkaz psaný rukou, která se třásla strachy. „Základy jsou živé,“ stálo v něm, „a pamatují si každého, kdo v nich hledal pravdu.“ Lindenthal nikdy nedokázal vysvětlit, proč se i v těch nejteplejších letních dnech v jeho pekařství u dveří do dvora vždy objevila vrstva jinovatky, která měla tvar lidské dlaně.
Dům čp. 406 stojí na svém místě dál, obklopen kamennými zdmi, které mlčí o tom, co se odehrálo v roce 1373. Fasáda, kdysi empírová a pyšná, dnes skrývá tajemství, které se odmítá rozplynout s časem. Mnozí z těch, kteří dnes vcházejí do předsíně, cítí na krku lehký závan průvanu, i když jsou všechna okna pevně zavřená. Je to jen stará stavba, říkají lidé, ale ti, kteří v ní strávili noc, vědí, že podlahy pod nimi občas tiše zavibrují, jako by dům pod sebou stále střežil vchod do místa, kam se lidská noha neodvažuje vstoupit. Stačí se dotknout kamenného ostění u dveří, zavřít oči a zaposlouchat se do ticha, které v sobě nese ozvěnu něčeho, co v Javorníku zůstalo uvězněno mezi cihlami a časem. Kdo ví, co se stane, až se dlaždice na chodbě opět rozhodnou, že pustí někoho dovnitř?