Příběh: Dům čp. 408
„Ustupte od toho zdi, vy blázni, nebo vás nechám vyprášit z domu!“ křičel pán Julian v drahém modrém fraku a mával pěstí směrem k dělníkům, kteří právě dokončili vyhlazování nové omítky na fasádě. Vzduch v ulicích Javorníka byl těžký vlhkostí a vůně čerstvého vápna se mísila s pálivým zápachem z blízkých kovářských ohňů. Julian stál v prázdném přízemí svého nově vybudovaného domu, kde se mu echo vlastního hlasu vracelo od hladkých stěn v empírovém stylu.
Právě v tu chvíli se stalo něco, co zastavilo i ty nejhrubší dělníky. Z hloubky podlahy, tam, kde se nový domov opíral o staré, zničené základy z dob husitů a dávných požárů, se ozval zvuk. Nebyl to praskot dřeva ani šum vody v potrubí. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu a vytrvale tlouče kladivem do rozžhaveného železa.
Julian ztuhl. V domě nebyl žádný kovář, jen prázdné místnosti a ticho nového začátku. Zvuk přišel z místa, kde kdysi v roce tisíc čtyři sta dvědesát osm hřměly zbraně a kde později plameny lžily vše do popela. Pán Julian se sklonil k zemi a přiložil ucho k chladnému kameni. Rytmus byl pravidelný. Tlouk. Pauza. Tlouk. Pauza.
„Slyšíte to?“ vyhrkl a jeho hlas už nebyl hněvný, ale tichý a chvějivý.
Dělníci se vymýkali a kroutili hlavami. Nikdo jiný neslyšel ten kovový zpěv hloubi. Julian však v ten moment pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad, přestože v místnosti bylo teplo z letního slunce. Začal v noci chodit po chodbách a naslouchat. Čím více se přibližoval k místům, kde dům trpěl nejvíce, tím byl zvuk jasnější. Bylo to, jako by dům v sobě uchovával paměť všeho, co byl dříve, a teď, v nové kráse, se staré vrstvy začaly probouzet.
Jednoho večera, když město utonulo v šeru a jediným světlem byly svíce v Julianových mírně vyvýšených oknech s návojovými římsami, zvuk přestal být jen tloučením. Proměnil se v šepot. Julian stál v patře a díval se skrz trojúhelníkový štít na noční oblohu, když najednou ucítil vedle sebe přítomnost někoho jiného. Nebyl tam nikdo, ale vzduch kolem něj náhle zapáchl spáleným dřevem a starým železem.
„Co tady chcete?“ vydechl Julian a sevřel prsty kolem okraje okna.
Odpovědí mu byl jediný, prudký úder kladiva, tentokrát tak silný, že se otřesly skla v šambránech. Julian v panice vběhl do přízemí a začal rýpat do nové omítky, hledat prasklinu, dveře, cokoliv, co by ho spojilo s tím, co bylo pod ním. Našel jen pevné cihly a hladký povrch. Ale zvuk neustával. Pokaždé, když Julian zavřel oči, viděl tváře lidí, kteří v tomto místě žili před staletími, viděl plameny z roku tisíc osm set dvacet pět a slyšel křik z dob husitských bojů.
Julian se stal posedlým. Přestal navštěvovat společnost, přestal pečovat o své záležitosti. Trávil dny tím, že ležel na podlaze svého krásného empírového domu a mluvil k zemi. Tvrdil, že s ním mluví kovář, který nikdy neopustil své dílo, i když dům kolem nějho několikrát shořel a znovu vstal z popela. Julian věřil, že dům číslo čtyři set osm není jen stavbou z cihel, ale živým organismem, který v sobě nese každou kapku krve a každý plamen, který ho kdy polibal.
Když ho po několika letech našli, ležel v přízemí v naprostém klidu. Na tváři měl slabý úsměv, ale v dlani svíral kus starého, zrezivělého hřebíku, který v tomto novém domě nemohl být. Hřebík byl horký, jako by právěteď vyšel z ohně, přestože v místnosti nebyl žádný krb a v oknech foukal chladný vítr.
Kdo dnes prochází kolem tohoto domu v Javorníku a přiloží ucho k jeho zdivům, možná uslyší jen ticho. Ale někdo, kdo ví, kam naslouchat, zaslechne hluboko v základech ten jediný, pravidelný úder kladiva, který neustále tvoří něco, co nikdy nedokončí.