Příběh: Dům čp. 410
„Tady to končí, Antoníni, víc z toho domu nevymačkáte!“ křikl mladý pomocník a s hlasitým dopadením položil těžký měďaný kotel na dláždě v klenuté chodbě.
Antonín Felkel se ani neotočil. Stál v úzkém prostoru vstupní chodby, kde chlad ze stěn stékal po křížových klenbách jako neviditelná vlhkost. Vzduch zde voněl starým dřevem, vlhkým vápencem a jemným nádechem sušených bylin, které v domě vždy pěstovaly. Antonín však nesledoval pomocníka, ale díval se na stěnu, kde se v jemném světle svíčky rýsovaly praskliny. Bylo to v roce 1842, dům už nesl svou novou, vznešenou tvář s pilastry a římsami, ale pod tą elegantní kůží stále dýchala středověká mince.
„Ticho,“ zasyčel Antonín a přiložil ucho k chladnému kameni. „Slyšíš to? To není vítr v komíně.“
Pomocník ztuhl. V domě bylo absolutní ticho, jen občasné zakřupnutí dřeva v krbu. A přesto se z hloubky zdí ozývalo rytmické, tlumené tloučení. Nebylo to jako srdce, spíše jako někdo, kdo pomalým, vytrvalým pohybem naráží kovovou hůlkou do hloubky země. Zvuk přicházel z míst, která nebyla na žádném plánu.
Antonín Felkel nebyl mužem fantazie, byl řeznickým mistrem, člověkem masa, kostí a krve. Věřil tomu, co mohl změřit a rozřezat. Ale tento dům, který přežil husitské plameny i velké požáry, z něj už měsíce vysál veškerý klid. Každou noc ve stejnou chvíli, kdy měsíc dopadl na trojúhelníkový štít domu, se v klenuté chodbě objevila mlha, která nepocházela zvenku.
„Vezmi svítilnu a jdi nahoru do patra,“ nařídil Antonín. „Podívej se, zda v oknech není někdo cizí. Já zůstanu zde, u základů.“
Když pomocník zmizel v točitém schodišti, Antonín klesl na kolena. Prsty přejížděl po bosáži v přízemí, hledal spojnice, tajné dveře, cokoli, co by vysvětlilo ten zvuk. Najednou se tloučení změnilo. Přestalo být rytmické. Převřelo se v naléhavé škrábání, jako by tisíce nehtů souběžně rýpaly do vápna.
Antonín vstal a prudce otevřel dveře do dvora. Slunce dopadalo na fasádu, osvětlovalo suprafenstry a čisté linie empírového stylu. Vše vypadalo v pořádku. Jenže když se podíval zpět do chodby, uviděl něco, co mu zastavilo dech. Na čistém, vápněném povrchu klenby se začaly objevovat vlhké stopy. Nebyly to stopy z vody. Byly to otisky dlaní, které se objevovaly jedna po druhé, z levé strany k pravé, jako by neviditelný člověk lezl po stropě a snažil se dopřít k vchodu.
„Antoníni! Tady nahoře není nikdo, ale...“ pomocník sletěl po schodech tak rychle, že skoro zakopal. „V oknech jsou zrcadla, ale já v nich nevidím svůj obličej!“
Oba muži se podívali nahoru, do oken v patře. Skla byla čistá, ale odraz v nich byl jiný. Neviděli v nich sebe, nýně viděli ulici, jak vypadala před stovkami let. Viděli plameny, křik lidí a vojáky s meči, kteří v roce 1428 dobývali město. Obraz v oknech se pohyboval, byl živý, jako by dům v sobě uchovával paměť všeho, co v něm kdy shořelo nebo bylo zabito.
V tu chvíli tloučení v klenbách ustalo. Nastalo ticho tak hluboké, že slyšeli vlastní tep. Pak se z hloubky podsklepů ozval jasný, čistý hlas, který vyslovil jméno, které v Javorníku už deset let nikdo nepoužíval. Byl to hlas Antonínovy matky, která dávno spala v hrobové zemi.
„Přinesli jste klíč?“ zeptal se hlas.
Antonín Felkel se podíval na své ruce. V dlani měl starý, zrezivělý železný klíč, který našel v suterénu před týdnem a zapomněl na něj. Klíč, který nepasoval do žádných dveří v celém domě.
Pomocník v úžasu ustoupil k vchodu, ale dveře se za ním s hlučným třeskem zavřely, ačkoliv nikdo nedotkl zámku. Antonín cítil, jak mu v prstech vibruje kov klíče. Cítil, že dům z něj něco vyžaduje, že je jen dočasným hostem v prostoru, který patří někomu jinému.
Když se o hodinu později dveře znovu otevřely, Antonín Felkel vyšel ven s prázdným pohledem. Pomocník ho našel stát v dvorci, jak hledí na tympanon s malým půlkruhovým okénkem. Antonín už nemluvil. Jen v dlani svíral klíč, který byl nyní dokonale čistý a lesklý, jako by byl právě včera vykován.
Nikdy už neřekl, co slyšel v klenbách a co viděl v oknech. Jen každou noc, až sčítal své zásoby, se vrátil do chodby a přiložil ucho k kameni, aby zjistil, zda jsou ti, kteří v domu zůstali, stále spokojeni.
Kdo dnes přiloží ucho k chladným stěnám domu číslo 410, možná uslyší i on to jemné, rytmické tloučení z míst, která neexistují na žádném mapovém plánu.