Příběh: Dům čp. 413 (Javorník)
Johann Schroll pevně sevřel mosaznou kliku, až mu kov studil do dlaní, a vší silou zatlačil do masivních dveří, které se přesto ani nepohnuly. Zevnitř se neozývalo škrábání krys ani dusot kroků, jen tiché, rytmické bzučení, jako by se vzduch v předsíni chvěl pod náporem neviditelného roje včel. Vzduch v ulici Míru byl těžký, prosycený pachem vlhkého zdiva a popela, který se i po letech vracel pokaždé, když se nad Javorníkem zatáhla obloha. Johann se ohlédl přes rameno, zda ho někdo nepozoruje, ale ulice byla prázdná, jen v oknech sousedního domu se odráželo olověné světlo blížící se bouře.
Znovu přitlačil rameno na dubové dřevo. Tentokrát dveře povolily, ale neotevřely se dokořán. Zůstaly pootevřené na šířku dlaně, přesně tak, aby jimi mohl proniknout úzký pruh světla, který v hale okamžitě zanikl v hustém, téměř hmatatelném příšeří. Johann vstoupil dovnitř. Podlahová prkna pod jeho botami nezavrzala, jako by byla pokryta vrstvou jemného, neviditelného prachu, který pohlcoval veškeré zvuky. V přízemí, kde obvykle bývalo cítit čerstvé pečivo a sušené byliny, nyní vládlo nesnesitelné sucho a pach ozónu.
„Josefe?“ vyhrkl Johann do tmy, ale jeho hlas se neodrazil od stěn, okamžitě zanikl, jako by ho dům pozřel.
V rohu místnosti, kde se stěny sbíhaly do ostrého nároží, stál Josef Weiser. Zády k němu, hlavu mírně skloněnou, jako by naslouchal něčemu, co vycházelo přímo z cihel. Johann udělal krok vpřed, ale zastavil se. Na podlaze u Josefových nohou ležely rozházené listiny, staré záznamy o opravách po požárech, které paměť města dávno vytěsnila. Josef se nepohnul, jen jeho pravá ruka, svěšená podél těla, podivně cukala, jako by prsty v rytmu onoho bzučení opisovaly na omítku neviditelné číslice.
Johann natáhl ruku, aby se dotkl Josefova ramene, ale zastavil se v polovině pohybu. Místo, kde se Josefovy prsty dotýkaly zdi, začalo slabě světélkovat. Nebyla to barva ohně ani svíce, spíše mdlá, namodralá záře, která se vpíjela do hloubky zdiva. Johann ucítil, jak se mu chloupky na zátylku staví do pozoru a jak se mu do úst dere pachuť kovu.
„Co to děláš?“ zašeptal, i když věděl, že odpověď nebude lidská.
Josef se pomalu otočil. Jeho tvář byla v šeru jen šedou skvrnou, ale oči, ty zářily stejným namodralým světlem jako zeď za ním. Nebylo v nich poznání, nebyla v nich ani hrůza, jen prázdnota člověka, který právě nahlédl za oponu reality. Josef otevřel ústa, ale místo slov z nich vyšel jen zvuk, který Johann znal z hlubin studní, když do nich hodil kámen a čekal na dopad, který nikdy nepřišel.
Johann couvl, narazil do zárubní a vyběhl ven na ulici. Dveře za ním se zabouchly s takovou razancí, až se otřásla celá fasáda domu. Když se otočil, dům vypadal jako vždycky – empírová strohost, řád a klid, který k Javorníku patřil. Jen v horním štítu, v tom půlkruhovém okně, které shlíželo na ulici jako oko, zahlédl na okamžik pohyb.
Když se následující den pokusil Johann dům znovu otevřít, dveře byly zamčené a za nimi ticho. V obchodě nenašel ani Josefa, ani papíry na zemi, dokonce ani pach ozónu nezůstal. Vše bylo dokonale čisté, jako by se tam nikdy nic nestalo.
Dnes, když člověk stojí před domem číslo 413, cítí v zádech studený vánek, i když je bezvětří. Mnozí říkají, že pokud se pozorně zadíváte do onoho půlkruhového okna ve štítu, zahlédnete tam otisk dlaně, která se snaží zevnitř znovu otevřít cestu ven. Dům stojí na svém místě, trpělivě sčítá staletí a čeká, kdo další přijde s klíčem, který neotvírá zámek, ale samotnou bránu času.