Příběh: Dům čp. 416
Klíč od pokladny se v zámku otočil s kovovým skřípěním, které v tichu prázdného krámu znělo jako výstřel z pistole. Meigonesch sebou trhl, až mu svícen v ruce poskočil a vosk ukápl na leštěný pult. Nebyl v domě sám. Ten zvuk nevyšel z ulice, kde se v roce osmnáct set čtyřicet tři město už dávno ponořilo do nočního klidu, ale přímo z prostor za jeho zády, z těch tlustých zdí, které pamatovaly ještě husitské ohně a středověký prach.
Meigonesch pozvedl světlo výš, až se odrazilo v leštěných mosazných úchytech jeho pultu. V místnosti vonělo čerstvé plátno, drahé koření a ten zvláštní, kovový pach, který se do empírových omítek vpíjel po každé z velkých katastrof, jež dům za staletí zažil. Obchodník se pomalu otočil k zadní stěně, kde v šeru mizely dveře vedoucí do skladů a hlouběji do útrob domu.
Stál tam muž. Nebo spíše přízrak, který se zhmotnil z šedivého oparu, jenž se v rohu místnosti převaloval nepřirozeně pomalu. Postava byla oblečena do šatů, které vypadaly jako ohořelé zbytky oděvů z doby dávno minulé, z časů, kdy Javorník ještě v zoufalství hleděl do plamenů roku osmnáct set dvacet pět. Cizinec nedýchal. Místo toho jen upřeně hleděl na podlahu, jako by tam hledal linii, kde kdysi končil starý dům a začínalo spáleniště.
Pane, obchod zavřel, vydechl Meigonesch, ačkoli se mu hrdlo sevřelo tak, že hlas zněl jako skřípání štěrku. Cizinec nehnul brvou. Místo odpovědi natáhl ruku a prstem přejel po kordonové římse, která v šeru vystupovala jako bílá kostěná žebra stavby. V tu chvíli se celým domem prohnalo zachvění. Nebylo to zemětřesení, ani průvan; byl to pocit, jako by se dům sám hluboce nadechl a pohnul svými staletými základy.
Meigonesch upustil klíč. Zazvonil o podlahu, ale zvuk se neztratil v obvyklé ozvěně. Místo toho se rozlil do prostoru jako tekuté stříbro a v tu ránu se stěny začaly měnit. Tapety na okamžik prosvítaly a odhalovaly hrubé, ožehnuté cihly, které zde byly ukryty pod vrstvami empírové elegance. Obchodník viděl, jak se v rohu místnosti zjevují obrysy knih, které nikdo nečetl, a mincí, které nebyly v oběhu celá staletí.
Co hledáte? vypravil ze sebe Meigonesch, když se mu konečně podařilo ustoupit ke dveřím.
Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář byla jako mapa dlážděná jizvami a prachem. Ukázal na tympanon nad hlavou, na to podivné půlkruhové okno, které shlíželo na ulici Míru jako přivřené oko, jež nikdy nespí. Pak ukázal na své prázdné dlaně. V nich jako by se na vteřinu objevilo světlo, jasné a čisté, které ozářilo celou místnost víc než desítky svící. V tom záblesku Meigonesch spatřil nejen interiér svého obchodu, ale i nekonečnou řadu lidí, kteří tímto prahem prošli, generace kupců, úředníků a vyděšených měšťanů, kteří se všichni dívali na stejné místo – na ten bod v prostoru, kde se čas láme jako suchá větev.
Když obchodník znovu otevřel oči, byl v místnosti sám. Svícen dohořel a místnost byla naplněna hustou, nehybnou tmou. Na pultu, přesně tam, kde předtím stál neznámý, ležela malá, úplně černá mince, která byla tak studená, že zanechala na dřevě námrazu v podobě dokonalého kruhu.
Meigonesch se nikdy nedozvěděl, kdo to byl, ani proč se vrátil do domu, který měl být dávno očištěn od paměti požárů a válek. Ještě dlouhá léta po tom večeru, kdykoliv v přízemí, kde dnes sídlí spořitelna, udeřilo slunce na fasádu pod přesným úhlem, lidé v obsluze cítili náhlý pokles teploty a tichý, tázavý šelest v rozích místností. Dům čp. 416 si své tajemství střeží pod nánosem moderních omítek a úřednického klidu, ale ti, kdo se zastaví pod jeho atikovým patrem a zadívají se do půlkruhového okna, občas zahlédnou ten nepatrný, vteřinový záblesk světla, který tam zůstal uvězněn jako ozvěna něčeho, co se nikdy nemělo stát, a přesto se to stále děje. Stačí jen vejít dovnitř a počkat, až se zdi začnou nadechovat.