Příběh: Dům čp. 43
„Tady to končí, Johann Antone, tohle je hranice mezi zemí a nebesy!“ vykřikl stavitel a s rázem položil poslední kámen do základu přízemí. Johann Anton Helzel však neslyšel slova svého mistra. Upřeně hleděl na bílo-červenou šroubovicovou linii, kterou právě malíř nanášel na římsu oddělující zděný spodní prostor od budoucího dřevěného patra. Ta nekonečná spirála se mu v očích začala vlnit, jako by v ní proudila vlastní krev.
Vzduchem se nesla těžká vůně čerstvé vápnice a pryskyřice z nově řezaných prken, která měla obalit roubené poschodí. Helzel, muž zvyklý na chladnou preciznost skleněných výrobků, které obchodoval po celém kraji, najednou pocítil, jak mu pod prsty vibruje samotný vzduch. Dotkl se korintské hlavice pilastru. Kámen byl ledový, přestože slunce pálilo do zad.
V ten moment se stalo něco, co v záznamech města nebylo nikdy zapsáno. Helzel uviděl v okně svého nového domu postavu. Stála v patře, v prostoru, kde zatím nebyla žádná podlaha, jen prázdnota a lešení. Byla to žena v šatech barvy starého vína, jejíž tvář byla zakrytá jemným závojem. Nevydala zvuk, pouze pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k sousedním kůlnám.
Johann Anton ztuhl. Zkusil vykřiknout na pomoc, ale hlas mu uvízl v hrdle. Postava v okně se lehce naklonila a pak, v jediném plynulém pohybu, zmizela v bílo-červeném vzoru římsy, jako by ji ta malovaná šroubovice pohltila jako vír.
Od toho dne se obchodník změnil. Přestal mluvit o zisku a ztrátách, přestal kontrolovat kvalitu skla. Trávil hodiny tím, že přejížděl prsty po ozdobném bednění roubeného patra a šeptal do spár mezi prkny. Sousedé z Kamenického Šenova si mysleli, že ho zbláznila ambice postavit nejkrásnější dům v ulici, ale Johann věděl své. Věřil, že dům není jen obytkem, ale pastí na něco, co do našeho světa nepatří.
Jednou nocí, když město zahalila hustá mlha, se v sousední kůlně rozhořela plameny. Oheň zuřil s nevídanou vervou, žral dřevo a slámu, a hrozil pohltit vše kolem. Lidé křičeli, tařili vodu z xhrů a v panice utíkali. Plameny se dotekly stěny domu čp. 43. Žár byl tak silný, že v ulici bylo cítit pálivý pach spáleného dřeva a síry.
Helzel však neuciekal. Stál vprostřed dvora, s rukama rozpařenýma v ohni, a smál se. Zatímco sousední stavby se hroutily v popelu, plameny se při dotyku s bílo-červenou římsou domu čp. 43 zastavily. Jako by narazily na neviditelný skleněný štít. Oheň neobklopil dům, ale začal se kolem něj kroužit v přesně stejném rytmu, v jakém byla namalována šroubovice na fasádě.
Když ranní světlo odhalilo spaliště, dům čp. 43 stál nedotčený. Ani jedno prkno v bednění nebylo ožehlé, ani jedna korintská hlavice nebyla zčernalá. Johann Anton byl však pryč. Zmizel bez stopy, přestože dveře byly zamčené zevnitř a okna zavřená. Na prahu domu našli jen jediný předmět: malý kousek skla, který byl vyfoukaný do tvaru nekonečné spirály, přesně takové, jaká zdobila římsu.
Rodiny, které v domě následně bydlely, vyprávěly o podivném chladu, který v letních dnech přetrvával v rozích zděného přízemí. Profesor Becker, který později dohlížel na výmalbu stěn, prý v noci slyšel v roubeném patře tiché kroky ženy v šatech barvy starého vína, i když v domě v tu chvíli nikdo jiný nebyl.
Kdo dnes položí ruku na bílo-červenou šroubovicovou linii, možná pocítí ten samý mrazivý tah, který kdysi pohltil obchodníka se sklem. Tajemství, které dům čp. 43 uchovává v bednění svého patra, stále čeká na toho, kdo se odváží pohlédnout do spirály a neptat se, kam vede.