Příběh: Dům čp. 46
„Tady to končí, přísahám vám, že z tohoto domu už nic nevstane!“ zakřičel Matěj a prudce dopadl dlaní do vlhkého kamene sklepní klenby. Vzduch v podzemí domu číslo čtyřicet šest byl těžký, chutnal po starém prachu a zatuchlosti, která se lepila na hrdlo jako hustý sirup. Světlo jediné svíce v jeho ruce tančilo zběsile a vrhalo na klenutý strop stíny, které vypadaly jako prsty obřích zvířat.
Vedle něj stál stavitel Josef Jedlička. Jeho tvář byla v pološeru šedá, oči však žhnily neklidem. Právě v tu chvíli, kdy Matěj dopadl do zdi, se z hloubky lomeného kamene ozvalo tiché, rytmické cvakání. Nebylo to tleskání ani dopad něčeho těžkého. Znělo to jako tisíce malých kostiček, které o sebe narážejí v dokonalém řádu.
„Ticho,“ zašeptal Jedlička a ztuhl.
Zvuk utichl. Pak se ale z prázdného prostoru za zdí ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale čistý, znějící tón, který nezněl jako lidský. Byl to zvuk, který člověka nutil stát s hlavou vzhlédnuvši k nebi, i když byl zavřen v temném sklepu. Matěj se prudce otočil, ale za nimi byla jen tma a chladný průvan táhnoucí z hloubky století.
Jedlička v té době právě začínal dům znovustavět. Po požáru zbyla jen troska, ale on do ní vkládal veškerou svou pýchu. Chtěl vytvořit barokní skvost, který by Kolínu uváděl oči. Jenže čím více kameníl fasádu a zdobil štíty, tím častěji se v domě děly věci, které mu nešly do hlavy.
Jednou večerem, když Josef seděl v přízemí a studoval plány nového vchodu, zpozorněl. Z horního patra, kde se ještě vznášely zbytky staré gotiky, dopadla na podlahu kniha. Nebyla to obyčejná kniha, ale starý rejstřík pekaře Tomáše, který tu vlastnil před stovkami let. Kniha byla otevřená na stránce, kde nebyla zapsaná žádná mouka ani žito, ale jména lidí, kteří v domě zemřeli, a vedle nich stály číslice. Čísla, která se neustále měnila. Josef viděl, jak inkoust na papíře sám od sebe přebíhá, jak se číslice přeskakují a přeskupují do nových řad, jako by někdo neviditelný v knihách vedl účet o čase.
„Kdo to dělá?“ vyrazil Josef a vyběhl do patra.
Místnost byla prázdná. Jen vzduch voněl zvlášně, jako by právě někde v blízkosti zapálili svíce z čistého včelího vosku, přestože v domě nebyl v tu chvíli nikdo kromě něj. Když se podíval z okna na náměstí, uviděl postavu. Stála v tichosti, zády k němu, oděna v šatech, které do té doby nepatřily. Byla to žena s pletením tak bílým, že v měsíčním světle svítila. Nepohybovala se, jen hleděla vzhůru na prázdné místo, kde měl v budoucnu stát vrchol štítu.
Josef se pokusil sestoupit dolů a zastavit ji, ale jakmile otevřel dveře a vykročil na ulici, žena zmizela. Nebylo slyšet žádné kroky, žádné šustění sukní. Jen vzduch kolem něj zůstal horký, jako by tam před vteřinou stál žhavý uhlík.
Stavitel Jedlička se rozhodl, že tajemství domu zakryje krásou. Do štítu nechal vytesat niku a umístil do ní sochu Panny Marie Karlovské. Věřil, že svatý obraz ztiší ten podivný rytmus v klenbách a zastaví neviditelné ruku, které přepisovaly historii v knihách.
Když však dům dokončil a předal svému zeti Janu Petržilkovi, stalo se něco nepochopitelného. Jan jednou nocou přišel za Josefem, celý třesoucí se, s tváří bezbarvou jako křída.
„Stříjče, v podloubí... tam, kde je tma... slyšel jsem to znovu. Ale tentokrát to nebyl zvuk kostiček. Byla to píseň. Píseň v jazyce, který neznám, ale která mi říkala, že dům už není náš. Že my jsme jen hosté, kteří mají čas na to, aby ho udrželi v pořádku, dokud se ten druhý nevrátí.“
Josef Jedlička už v tu chvíli věděl, že žádná barokní fasáda nedokáže úplně přehrát to, co v základech domu dřímá. Pod vrstvami štuku, za krásnými volutami a korintskými hlavicemi zůstala tajemství, která nepatřila ani pekaři, ani primátoru, ani staviteli.
Kdo dnes stojí před domem číslo čtyřicet šest a pozoruje líc Panny Marie v nici, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepochází z větru z náměstí. Je to chlad z hloubky, kde se stále přeskakují čísla v neviditelných knihách a někdo tichým cvakáním odpočítává vteřiny do okamžiku, kdy se dveře podloubí otevřou pro toho, kdo tu skutečně patří.