Příběh: Dům čp. 5
„Tady to končí, přísahám vám, že v těch sklepech něco je!“ křičel Jan Prosek a tloukl pěstí do masivního kamene klenby, až mu z nehtů začala stříkat krev. Stál v hloubce domu číslo pět, kde vzduch chutnal po vlhkosti, starém ječmeni a chladu, který pronikal až do morku kostí. Před ním stála jedna ze dvou studen vytesaných přímo do skalního podloží, její tma byla tak hustá, že v ní mizely i plameny pochodní.
Jeho bratr, klidnější a zdrastilý, jen mlčky přisunul žárovku a sledoval, jak se z hloubi studny ozývá rytmické, kovové cinkání. Nebyl to zvuk kapající vody. Bylo to pravidelné, záměrné tloučení kovu o kámen, jako by někdo hluboko pod základ whoeverem domu koval neviditelný meč.
Jan se sklonil nad okraj studny. V ten moment se zvuk změnil. Cinkání přestalo a nahradil ho šepot. Nebyl to lidský hlas, spíše šum větru v úzkém průduchu, který však zněl jako jméno, které Jan slyšel naposledy v dětství od své babičky. Když se pokusil dopřístít lano, aby zjistil, co se v hloubce děje, lano se prudce napřálo. Něco zespodu ho chytilo a začalo s brutální silou tahat dolů.
Jan vyletěl z rovnováhy a dopadl na kolena. Jeho bratr ho zachytil v poslední vteřině, ale lano bylo trháno tak silně, až se v klenbách sklepa ozval hromký zvuk praskajícího dřeva. Vzduch kolem nich náhle ztěžkl vůní čerstvého chmelu a starého prachu, přestože v té části sklepa se v té době nic nevařilo.
Když se lano konečně uvolnilo a Jan ho vyvlékl z temnoty, na konci provazu nebyl žádný uzel ani hák. K látce byla pevně přivázána stará, zrezivělá mince s razem, který v žádné z dob, jež Jan znal, neexistoval. Mince byla horká, jako by právě vyšla z pece, a v dlani mu vypálila malý, červený kruh.
Muži vyběhli z hloubky sklepů nahoru, do světla náměstí. Jan se zastavil a pohlédl na fasádu domu. V té době už dům nesl rysy novobaroka, s jeho voltevním štítem a hrdým nápisem Městský pivovar. Janovi se zdálo, že se dům na něj dívá. Slepé okno v patře, které v noci vypadalo jako zakazané oko, se zdánlivě pohnulo.
Každý z nich věděl, že se v domě čp. 5 stalo něco, co přejde hranice rozumového chápání. Jan se vrátil do sklepení ještě mnohokrát, ale studna mlčela. Zvuk kování zmizel a šepot utichl. Jenže mince, kterou z hloubky vytáhl, postupně začala v jeho zásuvce mizet. Nebyla ukradena. Každý týden byla menší a průsvitnější, jako by se pomalu vracela tam, odkud přišla.
Když Jan Prosek po letech zemřel, v jeho zápisníku zůstal jediný záznam o tom dni. Psal, že v hloubi skály, pod klenbami pivovaru, nebyly jen studny na vodu, ale brány do času, které se jednou za sto let na okamžik otevřou. Tvrdil, že ten, kdo v hloubce uslyší své jméno, už nikdy nebude skutečně svobodný, protože část jeho duše zůstala vázána k tomu skalnímu dnu.
Dnes, když lidé procházejí Štramberským náměstím a obdivují krásu novobarokního štítu, málokdo tuší, co se skrývá pod jejich nohama. Kdo však sestoupí do chladných klenb a přiloží ucho k chladnému kameni studny, možná zaslechne to samé rytmické cinkání.
Otázka zůstává, zda je to jen ozvěna minulosti, nebo zda někdo tam dole stále ková něco, co čeká na svůj správný moment k vytažení na povrch.