Příběh: Dům čp. 542 ve Zborovské ulici
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval pan Bedřich v prudkém gestu, až mu v rukou zapraskal lakovaný třpytový klobouk. Stál v portálu domu na rohu Zborovské a Vodní, kde ho z obou stran v kamenném klidu pozorovali dva anticky vyzbrojení vojáci. Bedřichův tvář byl rudý jako krev a z úst mu vyletěly drobné kapičky sliny, které v chladném ranním vzduchu tvořily jemnou mlhu.
Naproti němu stál muž, kterého všichni na Smíchově znali jako pana Vratislava. Byl to tichý archivář s prsty stále ušpiněnými od černého inkostu a pohledem, který se zdál pronikat skrz zdi. Vratislav jen mírně naklonil hlavu a rty mu zkroutily do slabého, téměř neznatelného úsměvu. V rukou svíral malý kousek bílého papíru, který v ranním průvanu neustále chvěl.
„Pravda není v papírech, Bedřichu, ale v kameni,“ odpověděl Vratislav hlasem tak tichým, že ho skoro přehlušil hluk kočárů dopravujících zboží do blízkých dílen.
Bedřich s ním rázně r Uplácel k domu. Vzduch voněl vlhkým pískovcem a dálkou, kterou přinesl vítr z Vltavy. Byl to rok 1885 a dům byl nový, voněl ještě čerstvým tmelem a ambicemi svých tvůrců. Bedřich však nehledal krásu novorenesančních linií ani neobdivoval precizní práci sochařů. Hledal něco, co Vratislav předtřemi dny našel v tajném prostoru za jednou z fasádních zdob.
„Tady to je, v tomhle domě je to ukryto. Vím to!“ Bedřich se začal zběsile dívat nahoru. Jeho oči přeskakovaly z jednoho okna na druhé, až zastaly v nejvyšším patře. Tam, v nikách mezi okny, stály ženské postavy. Alegorie ctností. Pět postav, které s nehybným pohledem sledovaly vše, co se dělo v ulicích pod nimi.
Vratislav pomalu vykročil směrem k Vodní ulici. Bedřich ho následoval jako hladový pes. Zastavili u reliéfu Panny Marie. Italský styl, jemné linie, dítě v náručí. Byla to jediná věc na celém domě, která nepůsobila vznešeně a chladně, ale lidsky a sálavě. Vratislav zvedl ruku a prstem jemně přejel po okraji reliéfu, tam, kde se kámen setkával s hlavní zdí.
„Podívej se na její oči,“ zašeptal Vratislav. „Včera večer se pohnuly. Viděl jsem to. Pohnuly se směrem k tobě, Bedřichu.“
Bedřich ztuhl. Zasmál se, ale byl to zvuk připomínající drcení skla. „Blázníš. Kámen se nehýbe.“
„Ne kámen, ale to, co je v něm uvězněno,“ odvětil archivář a v jedné chvíli mu z ruky vyklznul onen lístek papíru. Bedřich po něm skočil, ale vítr byl rychlejší. Papír vzlétal vzhůru, k těm vysokým ženským postavám v atice, až nakonec zmizel v jedné z nik, jako by ho samotná jedna z ctností chytila do své kamenné dlaně.
Bedřich ztuhl. Vzhlédl k třetímu patru a v tu chvíli se mu zdálo, že jedna z postav v nikách lehce sklonila hlavu. Nebyl to vítr, nebyla to hra světla. Byl to pohyb tak lidský a tak nepatřičný, že Bedřichovi vydechlo všechno z plic. Cítil, jak mu v zádech stuhne kůže a v hrdle se mu udělalo těsně.
Vratislav se na něj podíval s hlubokým smutkem v očích. „Některé věci jsou v Praze zapsány do kamene proto, aby zůstaly skryté před těmi, kteří chtějí jen moc. Ten dům není jen nájemním domem. Je to šifrovaná zpráva, kterou jen někteří z nás dokáží přečíst.“
Bez dalšího slova se Vratislav otočil a odešel směrem k Vodní ulici, přičemž jeho kroky zněly v tichu ulice rytmicky a konečně. Bedřich zůstal stát sám u portálu, obklopen vojáky z kamene, kteří ho nyní pozorovali s neznámým, téměř posměšným výrazem.
Když se Bedřich pokusil znovu vzhlédnout k atice, postavy byly opět nehybné. Ale vzduch kolem něj byl najednou těžký a cítil zvláštní, sladkou vůni starých knih a tlejícího pergamenu, ačkoliv v okolí nebyla žádná knihovna.
Nikdo nikdy nezjistil, co bylo napsáno na onom lístku a proč se kamenné lícové v nikách rozhodly mluvit s těmi, kteří se odváží naslouchat. Jen ten, kdo dnes položí ruku na chladnou zeď v rohu Zborovské a Vodní, může ucítit jemné tlukot srdce, které bije hluboko v nitru novorenesančního zdivu.