Příběh: Dům čp. 6 (Heřmanice)
„Tady to končí, Matěji, víc z tebe nevytáhnu!“ zakřičel starý tesař Jakub a s práskem vrzal pískovcovým ostěním dveří. Prach z čerstvého opracování kamene stále visel ve vzduchu a pálil do nosu, mísil se s těžkou vůní čerstvého smrkového dřeva a vlhkosti, která stoupala ze síně.
Matěj stál nehybně v prahu domu číslo šest. Jeho prsty se křečovitě sevřely kolem starého koženého váčku. V Heřmanicích v roce 1817 nikdo nevěřil mužům, kteří přišli z dálky s prázdnýma rukama, ale Matěj měl v očích něco, co Jakuba znervoznilo. Byl to pohled člověka, který hledá věc, jež v tomto světě nemá být.
„Podívej se nahoru, tesaři,“ zašeptal Matěj a ukázal prstem na dřevěného Krista, který právě byl upevněn v patře nad vstupem. „Vidíš ty rány v dřevě? To nejsou jen stopy po dlátu. To je mapa.“
Jakub se zasmál, ale byl to nervózní zvuk, připomínající skřípění suché větve o okno. „Je to jen obraz mučení, hochu. Nic víc. Jdi pryč, než tě vyhodím za plot do toho pekla, co jsme tam v lese vytesali.“
Matěj však neodešel. Zůstal stát v zeleně natřeném roubení, kde se chlad zpodlahy mrazivě zakousal do jeho bot. Celý dům působil jako živý organismus. Hrázděné zdivo v horním patře, přikryté svislým bedněním, vrzalo v rytmu větru, jako by budova dýchala. Matějovi připadalo, že dům není jen přístřešem, ale pastí, která čeká na správný klíč.
Když se setmělo a Jakub odešel do chlevu zapuštěného do svahu, Matěj vyrazil k dřevěným sochám, které místní nazývali peklem. Vzduch tam byl hustý, cítit bylo hniloba a starý kov. Matěj se dopustil činu, který v té době znamenal vyvržení z obce. Přiložil své ucho k jedné z dřevěných postav a začal do ní šeptat jména, která nesmí být vyslovena nahlas.
V tu chvíli se stalo něco, co Jakub, který ho tajně sledoval zpoza rohu domu, nikdy nedokázal vysvětlit. Země pod nohama Matěje se nepohnula, ale z domu číslo šest se ozval zvuk, jako by tisíc skleněných prstů naráželo na okenní parapety. V horním patře, za svislým bedněním, se rozsvítilo světlo. Nebylo to žluté světlo svíčky ani oranžový plamen krbu. Byl to bledý, modravý zář, který pronikal skrze dřevěné lišty a rýsal do noci geometrické tvary.
Matěj se prudce otočil k domu. V okně nad světnicí stála postava. Nebyla to lidská silueta; byla příliš vysoká, příliš štíhlá a její pohyby připomínaly kmitání hmyzího křídla. Postava zvedla ruku a ukázala přesně na kříž nad vchodem.
Jakub vyběhl z úkrytu a s hřímáním v hlase zakřičel, aby Matěj zmizel. Ale když se podíval vzhůru, okna byla temná. Modrý jas zmizel, jako by ho někdo zhasl jedním fuknutím. Jenže Matěj už tam nebyl. Stál v tichosti, oči vyražené, a v ruce držel malý dřevěný střep, který v něm předtím nebyl. Byl to kousek kříže, přesně z místy, kde byla ta záhadná rýhovaná mapa.
Matěj neřekl ani slovo. Jen se pomalu otočil a odešel směrem k hranicím, přičemž zanechal za sebou svůj kožený váček a ticho, které bylo těžší než kamenné zdivy domu.
Jakub se v následujících letech snažil z análií kříže zjistit, zda byl zpoškozen, ale dřevo bylo celé. Žádný střep nechyběl. Přesto každý večer, když vítr z polské strany dopadal do svislého bednění domu číslo šest, Jakub slyšel v horním patře kroky někoho, kdo nechodí po podlaze, ale vznáší se těsně nad ní.
Kdo z nás dnes přejde pískovcovým ostěním do síně, možná pocítí ten stejný mrazivý průvan, který doprovázel zmizení Matěje. Odpověď na otázku, co hledal v rýhách dřevěného Krista a kam ho modré světlo zavedlo, zůstává vytesaná do ticha Heřmanic.