Příběh: Dům čp. 61
„Slibuji ti, že ten obraz neukradou, protože z něj nelze odejít!“ vykřikl Matěj z Prachatic a prudce přítlačil rám k chladné zdi v horním patře domu. Jeho prsty, špinavé od barev a oleje, zabořily do hrubého povrchu omítky. Před ním stál muž v černém plášti, jehož tvář zastínil široký klobuk. Cizinec mlčel, jen pomalu přejížděl prstem po nově namalovaných obloučcích, které na stěně vytvářely do dění hloubky, jaké v domě skutečně nebyly.
V místnosti voněla terpentýna a starý prach z gotických sklepů, který stoupal vzhůru s každým závanem větru z Věžní ulice. Matěj se utřel čelem o rukáv lněné košile. Týdny trávil tím, že do fasády vnášel klam. Maloval okna, která neexistovala, a sloupy, které nedržely žádnou stropnici. Chtěl, aby člověk, jenž se na dům podívá z Křišťanovy ulice, zapomněl, kde končí kámen a kde začíná snový svět.
„Kde je vchod do té malované síně?“ zeptal se cizinec šeptem, který zněl jako šustění suchého listí.
Matěj se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. „Je to jen barva, pane. Iluze. Žádné dveře tam nejsou, jen stín a světlo, které jsem tam vložil štětcem.“
Cizinec však nepřestal hledět na stěnu. Položil dlan přesně na místo, kde malba znázorňovala otevřený portál do neznámého paláce. Matěj sledoval jeho ruku a vtom se mu zastavil dech. Prsty cizince neležely na povrchu zdi. Pomalu, milimetr po milimetru, se propadaly dovnitř. Nebylo to jako vnoření do vody, ale jako když se prst ponoří do hustého mlhu. Kůže zmizela v barvách, zatímž ramena stále zůstala v reálném prostoru místnosti.
„Nemůže být...“ vydechl Matěj a udělal krok zpět. Rozlilo se mu z ruky kbelhýk s bílou barvou a ta s tichým plesknutím roztekla po dřevěné podlaze.
Cizinec se na něj ani neotočil. S klidem, který mrazil do morku kostí, posunul svou ruku hlouběji do malované stěny. Pak následovala druhá ruka a následoval zbytek jeho šupatícího pláště. Matěj s hrůzou sledoval, jak se postava vcléká do plochy zdi, jako by se stávala součástí samotného ornamentu. V jednu chvíli tam byl muž, v druhou už zbyla jen prázdná místnost a ticho, které bylo tak hluboké, až v něm slyšet bylo tlukot vlastního srdce.
Matěj v panice přistoupil k obrazu. Dotkl se místa, kudy cizinec zmizel. Zeď byla tvrdá, studená a neústupná. Byla to jen omítka a barva. Žádná díra, žádný tajný průchod, žádný mechanismus. Jen dokonalá, nehybná malba.
Zoufale začal škrábat prsty po povrchu, chtěl najít spáru, cokoli, co by vysvětlovalo, kam ten muž zmizel. Vtom si všiml něčeho nového. V hloubi namalovaného portálu, tam, kde předtím byla jen prázdná sín, teď stála postava. Byla malá, vzdálená, ale nepochybně tam byla. Byl to onen muž v černém plášti. Stál v malované chodbě a díval se přímo na Matěje.
Umělec v hrůze ustoupil až k oknu s gotickým kamenným ostěním. Díval se z výšky na lidi v ulici, kteří nevěděli, že v tomto domě se právě stalo něco, co popírá veškerý rozum. Matěj se znovu podíval na stěnu, ale postava v malbě byla už jen stínem, který pomalu mizel v hloubce iluzorního prostoru.
Zbytek života strávil Matěj tím, že se vrátil k psaníčkovým sgrafitům na druhé straně domu. Vryval do omítky složité vzory a čáry, jako by se snažil vytvořit mapu nebo kód, který by mu pomohl najít cestu zpět k tomu, co ztratil v malbách. Každý rýlec do zdi byl otázkou, na kterou mu nikdo nedal odpověď.
Dnes, když člověk stojí v Křišťanově ulici a hledá pohledem do hloubky těch malovaných zdí, může mít pocit, že někdo z druhé strany pozoruje jeho vlastní zmatení. Tajemství zůstalo uvězněno v barvách a v kameni, který stále mlčí o tom, kdo z nichtečně vstoupil do světa, který měl být jen ozdobou.