Příběh: Dům čp. 8 (Radim)
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, řval Antonín a jeho hlas se odrážel od klenby v síni, až to zvonilo v uších. Prsty mu třesely, když rýpal v prasklých spárech mezi kameny podezdívky. Vzduchemou stál těžký, vlhký pach starého sklepa smíšaný s vůní dopálených svíček a chladem, který proníkal až do kostí.
Jeho bratr, tichý a vyzáblý Jakub, jen seděl na prknených prázných deskách podlahy v hlavní světnici a hleděl do prázdna. Jeho oči byly vyvrácené k půlkulatému větracímu otvoru ve vrcholu štítu, skrze který pronikalo šedé světlo zimního odpoledne. Jakub nemluvil už tři dny. Od té chvíle, kdy přišel z hloubky domu s tím malým, vyřezávaným dřevěným krabicíkem, který nyní zmizel.
Antonín přestal hrabat v kamení a prudce se otočil k bratrovi. V domě číslo osm v Radimi bylo v tu chvíli ticho, které až fyzicky tlačilo na ušnicích. Jen někde v dálce, v části chléva, tloukl o stěnu vítr. Antonín přistoupil k Jakubovi a zatřásl jím za rameny.
„Mluv! Kde je to schováno? V kuchyni pod plackou? V komoře? Vím, že jsi to nevyhodil!“
Jakub pomalu otočil hlavu. Na tváři měl šmouhu od sazí a v koutcích úst mu hrál podivný, téměř neznatelný úsměv. Pomalým pohybem prstu ukázal směrem k úzké chodbičce, která vedla do hospodářské části. Tam, kde se segmentová klenba klenula nad hlavou jako hřbet obrovského zvířete, se vzduch zdál být hustší, skoro hmatatelný.
Antonín vyrazil. Rozeběhl se chodbou, kde mu pod botami praskaly cihly. Vběhl do prostoru, který kdysi sloužil jako kurník, a začal zběsile přesuvat staré náčiní. Hledal v každém koutě, za každým sloupkem, v každé spáře omítky. V jednu chvíli se zastavil. Uprostřed místnosti, tam, kde byla podlaha nejvíce vycházaná, se objevilo něco, co tam před minutou nebylo.
Malý, vyřezávaný krabicík ležel přesně uprostřed místnosti. Byl suchý, přestože v místnosti svalovala vlhkost. Antonín ho uchopil, ale vteřinu předtím, než ho otevřel, uslyšel za zády tichý, téměř neslyšný šepot. Nebyl to hlas Jakuba. Byl to zvuk, jako když tisíce malých hmyzů brousí křídla o sebe, a zvuk vycházel přímo ze zdí domu.
V prudkém pohybu otevřel víko. Krabička byla prázdná. Nebo spíše, obsahovala jen jedinou věc: malý lístek pergamentu s vyrytým symbolem, který Antonín nikdy v životě neviděl. V momentě, kdy se na něj podíval, cítil, jak se mu v místnosti náhle změnila teplota. Chlad zmizel a nahradilo ho žár, jako by stál vedle rozžhavené pece, přestože v komoře nebyl žádný oheň.
Otočil se k bratrovi, aby mu lístek ukázal, ale Jakub už nebyl v místnosti. Nebyl ani v síni, ani ve světnici. Dveře domu byly zavřené a zamčené zevnitř. Antonín vyběhl ven na západní průčelí, křičel Jakubovo jméno do mrazivého vzduchu, ale odpověď mu nepřišla. Jen čtyři osy oken domu číslo osm ho pozorovaly jako slepé oči.
Když se později vrátil dovnitř, našel Jakuba v síni. Seděl na stejném místě, v té samé poloze, jako předtím. Jenže tentokrát měl v ruce ten samý vyřezávaný krabicík. Když ho Antonín přiměl otevřít ho, uvnitř opět ležel ten samý lístek s neznámým symbolem.
Antonín se podíval na lístek ve své dlani a pak na lístek v rukou bratra. Byli identičtí. Až v tu chvíli si všiml, že Jakub už nedýchá, přestože jeho oči stále zíraly vzhůru k větracímu otvoru a na tváři mu zůstal ten samý, neznatelný úsměv.
Nikdo z vesnice nedokázal vysvětlit, jak se krabicík mohl v jediný okamžik objevit na dvou místech naráz, ani proč Jakubův mrtvý obličej vypadal tak, jako by právě uslyšel nejkrásnější tajemství světa.
Kdo dnes přejde kolem tichých zdí v Radimi, možná pocítí ten zvláštní horký proud vzduchu v úzké chodbičce, kde se čas zastavil v nepochopitelném kruhu.