Příběh: Dům čp. 87
Krvavá šmouha na omítce v chodbě domu čp. 87 se ani po třetím drhnutí vápnem neztratila, naopak, jako by pod vrstvou bílého nátěru začala zlověstně pulzovat.
Hans, měšťan, jehož rodina v tomto domě na náměstí přežila švédské drancování i nejhorší roky pronásledování, odhodil špinavý hadr a otřel si zpocené čelo do zástěry. Vzduch v přízemí byl těžký, prosycený pachem vlhké kamenné klenby a něčeho kovového, co Hansovi připomínalo pach čerstvě vykopané rudy. Venku na náměstí se ozýval dusot koňských kopyt a křik trhovců, ale tady, v domě, kde se stěny zdály být příliš silné na to, aby propustily denní světlo, panovalo mrtvolné ticho.
„Matthiasi, přestaň s tím vytloukáním,“ vyštěkl Hans směrem k tmavému koutu, kde jeho syn v tichosti studoval staré účetní knihy.
Chlapec vzhlédl, tvář bledou jako plátno. „Já nic netluču, otče. To ty kameny. Jako by někdo z druhé strany zkoušel vyrazit klenbu ven.“
Hans se zastavil. Přiložil dlaň na chladnou, hrubou omítku těsně nad křížovou klenbou. Cítil to. Slabé, rytmické chvění, které jako by vycházelo z hlubin země, přímo z míst, kde dříve bývala šachta. V tu chvíli se ozval zvuk, který mu zmrazil krev v žilách – ostré, kovové skřípění, jako když se o sebe třou dva nože, se ozvalo přímo zpoza zdi.
„Kdo je tam?“ vykřikl Hans a popadl svícen. Plamen svíce sebou trhl, jako by ho zasáhl neviditelný průvan, a na okamžik vrhl na stěnu stín, který nepatřil ani jemu, ani synovi. Byl to stín muže s vysokým, špičatým kloboukem, postavy, která se v Cukmantlu neobjevila od dob, kdy na náměstí hořely hranice a kdy lidé raději mlčeli, než aby přiznali, co viděli v dýmu.
Matthias se přitiskl ke zdi a jeho oči vytřeštěné hrůzou sledovaly, jak se jedna z dlaždic v podlaze nepatrně nadzvedla. „Otec, ta značka... otče, ona se hýbe!“
Hans se vrhl k místu, kde se před chvílí objevila ona nevysvětlitelná skvrna. Nebyla to krev. Byla to tmavá, olejovitá tekutina, která vyvěrala přímo ze spár mezi kameny a na podlaze tvořila obrazec, který Hans až příliš dobře znal z otcových vyprávění o ztracených zlatých žilách. Nebyla to náhoda. Byl to vzkaz.
V tu chvíli se dům otřásl. Nebylo to zemětřesení, nebyl to výbuch v dole. Bylo to, jako by se celá stavba na okamžik nadechla. Dveře vedoucí na náměstí se s prásknutím rozletěly dokořán a dovnitř vtrhl proud studeného vzduchu, který okamžitě uhasil všechny svíce. V té úplné tmě Hans uslyšel jasný, zřetelný šepot, který nepatřil nikomu živému v tomto městě: „Zlato má svou cenu, ale duše má svou váhu.“
Když se Hansovi podařilo znovu zapálit světlo, chodba byla prázdná. Po skvrně na stěně nezbylo ani památky, jen kámen na tom místě zůstal na dotek nepřirozeně horký. Matthias seděl na zemi, v rukou svíral starý měděný peníz, který v domě nikdy předtím neviděli – minci z doby, kdy se zde ještě těžilo zlato a kdy se lidé báli vyslovit jména těch, kteří se z podzemí nikdy nevrátili.
Dodnes, když se v domě čp. 87 setmí a vy se zastavíte v chodbě pod křížovou klenbou, můžete cítit, jak se vzduch kolem vás nečekaně zachvěje, jako by se stěny pokoušely vyprávět příběh, který nikdo neodvážil zapsat. Možná je to jen ozvěna starých časů, nebo možná v hlubinách pod základy stále někdo čeká, až někdo jiný odhalí, kam až sahá tajemství, které tehdy Hansovi nedalo spát a které v tomto domě zůstává uvězněno dodnes. Přijďte si poslechnout, zda i vám ty kameny pošeptají, co se v nich ukrývá.