Příběh: Dům čp. 89
„Tady to je, v této zdi, schované pod omítkou!“ vykřikl Matějáš a prudce narazil dlátem do kamene. Zvuk úderu se rozlehlo chladnou chodbou domu číslo osmdesát devět, kde se vzduch chvěl vlhkostí a vůní starého dřeva. Matějáš, místní klenotník s prsty stále ještě zaprášenými zlatým prachem z dolů, se ztěžka dýchal. Jeho oči se zaleskly, když z praskliny v zdi vypadl malý, vyřezávaný dřevěný klíček, obalený v kuse zčernalého plátna.
Jeho žena, Hana, stála vatně v průchodu a svírala v rukou svícen. Světlo plamene tančilo po klenutém stropě z pruských placků a vrhalo dlouhé, deformované stíny na stěny. „Matěji, přestaň s těmito bláznstvími. Dům je starý, zdi mají své tajemství, ale my hledáme klid, ne duchy minulosti,“ řekla tichým, ale přísným hlasem.
Matějáš ji nevyslechl. Klíček v dlani cítil jako ledovou kostku. Věděl, že tento dům, s jeho mohutným stupňovitým štítem, který hrozivě vyčníval do nebe nad náměstím, nebyl jen obyčejným měšťanským sídlem. Před generacemi zde žili lidé, kteří věřili, že zlato z hlubin hor není jediné bohatství, které lze v Zlatých Horách najít. Mluvilo se o věcech, které nepatří do světa lidí, o snových mapách a o dveřích, které nevedou do žádné místnosti.
Klíček nepasoval do žádných dveří v domě. Matějáš prohledal každý kout, od suterénu až po trámové stropy v patře. Zkoumal mramorový portál u vstupu, prsty přejížděl po každém kameni a každé spárě. Nic. Přesto měl pocit, že dům s ním mluví. Kdykoliv se přiblížil k hlavnímu schodišti, vzduch kolem něj ztěžkl a v uších mu začalo zvonit, jako by tisíce malých zvonečků zněly hluboko pod zemí.
Jednoho večera, když město zahalila hustá mlha, která ztlumila všechny zvuky náměstí, Matějáš vstal z postele. V patře domu bylo ticho, jen dřevěné trámy v stropě občas skřipěly, jako by dům dýchal. Postavil se doprostřed chodby a zkusil něco, co ho trýznilo už týdny. Nehledal zámek v dvecích, ale v samotném prostoru.
Přiložil klíček k prázdné stěně v úzkém hrdle chodby, tam, kde se klenba nejvíce klenula. Najednou se stalo něco nevysvětlitelného. Kov klíčku začal žhnout modravým světlem a stěna před ním se rozestoupila, ne jako dveře na pantůvce, ale jako hladina vody, do které někdo vrhl kámen. Matějáš neváhal. Krokem vstoupil do prostoru, který by v domě neměl být.
Hana ho našla až o hodinu později. Stála v chodbě a hleděla na svého manžela, který stál nehybně u zdi. Matějáš byl bledý jako křída, v rukou držel jen prázdní plátno, do kterého byl klíček zabalen. V jeho očích byl výraz, který Hana nikdy neviděla – směs absolutního děsu a nesmírného úžasu.
„Co jsi tam viděl?“ vydechla.
Matějáš se na ni pomalu otočil. Jeho hlas zněl cizí, jako by mluvil z velké vzdálenosti. „Viděl jsem město, které v našem čase už dávno neexistuje, ale stále v nás žije. Viděl jsem lidi, kteří těkají v hlubinách, ne za zlatem, ale za pravdou o tom, proč jsme sem vůbec přišli.“
Když se Hana podívala na stěnu, byla hladká a neproniknutelná. Matějáš se pokusil klíček použít znovu a znovu, ale stěna zůstala němá. Zámek zmizel, nebo se uzavřel navždy. Jenže Matějáš už nebyl stejný člověk. Od toho dne přestal mluvit o dolích a penězích. Trávil hodiny v patře domu, přitisknutý uchem k chladnému kameni, a naslouchal šepotu, který slyšel jen on.
Tvrdil, že dům číslo osmdesát devět není jen stavbou z kamene a omítky, ale mostem, který se jednou za sto let otevře jen jednomu člověku. Matějáš zemřel v tichosti, ale v den jeho pohřbu našla Hana v jeho zápisníčku jedinou větu: „Klíč není z kovu, ale z touhy, a dveře se otevřou jen tomu, kdo už nemá kam jít.“
Když dnes procházíte náměstím Svobody a pohlédnete na ten vysoký stupňovitý štít, možná ucítíte ten zvláštní chlad, který vychází z hlubin domu. Kdo ví, zda se klíček znovu neobjevil v některé z prasklin omítky a čeká na někoho, kdo se neodváží jen tak přejít kolem.