Příběh: Dům čp. 9
„Tady to končí, Matyáši, víc už z tohoto sudu nevymačkáš!“ zakřičel Jakub a s hlasitým dopadem položil těžký dřevěný kádí na vlhký kámen sklepa.
Matyáš se ani nepohlédl. Stál v hlubokém stínu, kde se vzduch lepil sladkou, těžkou vůní kvašícího hroznového vína a starého prachu. V rukou svíral malý stříbrný nůž a s nesmírnou pečlivostí jím rýpal do spáry mezi dvěma pískovcovými bloky v pravé části klenby. Prsty měl od špíny a vína černé, ale oči mu planuly zvláštním žárem.
„Ticho!“ zasyčel Matyáš. „Slyšíš to? Ten zvuk, jako by někdo pod námi dýchal?“
Jakub se zamračil a přistoupil blíž. V sálech rodiny Kollinů bylo v tu chvíli ticho, jen občasně kde stylized v dálce zapraskal oheň v krbu. Ale tady, v hloubi sklepa, kde se klenby kroužily jako zkamenělé vlny, se skutečně ozývalo zvláštní dunění. Nebyl to hrom ani doprava po městském náměstí. Byl to rytmus. Pravidelný, pomalý tlukot, který vibroval v chodidlech.
Matyáš náhle vytrhl zrůznílený kámen. Vzduch, který z díry unikl, byl ledový a páchl po staré zemi a něčem, co připomínalo kov. V otvoru nebylo zlato ani dopisy, ale jen malý, vyřezaný dřevěný koutník s osmicípou hvězdou, přesně takovou, jaké zdobily klenby nad jejich hlavami.
„Co je to za nesmysl?“ vyhrkl Jakub a natáhl ruku, aby předmět vzal.
Vteřinu poté se stalo něco, co oba muže přimělo k ústupu. Světlo z jejich pochodní, které doposud vrhalo na stěny dlouhé a tančící stíny, náhle změnilo barvu. Plameny zmodraly. A z prázdného prostoru za vytrženým kamenem začaly vyvazovat hlasy. Nebyly to slova v žádném známém jazyce, ale spíše sbor šepotů, které se mísily do jednoho tónu.
Matyáš ztuhl. Podíval se na koutník v dlani a pak na klenbu nad sebou. Všiml si, že hvězdy v kameni se začaly pomalu otáčet. Nebylo to možné. Kámen je nehybný. Přesto se obrazce v klenbě vlnily, jako by byly vytesány do vody a ne do tvrdého pískovce.
„Utíkejme odtud,“ vydechl Jakub a popadl Matyáše za rameno.
Když vyběhli z hloubky sklepa do chladného vzduchu chomutovského náměstí, Matyáš zjistil, že v ruce stále svíří dřevěný předmět. Jenže koutník byl nyní horký. Pálil ho do dlaně, jako by v něm byl uzavřen kousek žhavého uhlí.
Následující dny Matyáš nemohl spát. Kdykoli zavřel oči, viděl osmicípé hvězdy a slyšel onen rytmický tlukot. Začal trávit hodiny v sálech domu, pozoroval každý sloup, každé vyžlabení v kameni. Zjistil, že dům není jen stavbou z kamene a dřeva, ale že je to stroj. Obrovský, tichý mechanismus, který v hloubkách svých sklepů střeže něco, co nemá být probuzeno.
Jednoho večera, když v domě zůstal sám, vrátil se k díře ve zdi. Koutník v jeho ruce začal slabě světlit. Jakmile ho přiložil k otvoru, tlukot pod zemí ustal. Nastalo absolutní ticho. Matyáš se naklonil do díry, aby viděl, co je v hloubce, ale uviděl jen nekonečnou černou propast, ze které k němu stoupala jedna jediná, bledá ruka. Ruka s prstny, které byly příliš dlouhé, aby mohly patřit člověku.
Matyáš s hrůzou ucukl a v panice koutník do díry hodil. V momentě, kdy předmět zmizel v temnotě, ozvalo se hlasité cvaknutí, jako by se zavřel obrovský zámek. Kámen, který dříve vytrhl, se sám sebe vložil zpět do zdi s takovou silou, že se celý dům otřásl v základech.
Když se Matyáš ohlédl, byl dům opět tichý a v sálech znovu vonělo vínem. Ale on už věděl, že pod nohama, v těch starých valených sklepech, zůstalo něco uvězněno. Něco, co nyní má klíč od svého vězení v rukou, které nejsou z tohoto světa.
Kdo dnes vstoupí do sálů domu číslo devět a přiloží ucho k chladnému kameni klenby, možná stále uslyší ten pomalý, rytmický tlukot, který čeká na svou chvíli.