Příběh: Dům čp. 90
Klíč, který jsem svíral v dlaních, byl studený jako únorová noc na úpatí Kotouče, přesto z něj sálalo teplo, které pálilo do kůže. Marek, syn štramberského jircháře, se ještě jednou ohlédl k náměstí, kde se mezi domy s dřevěným podloubím mihotaly stíny jezuitů, ale pak už prostoupil prahem. Uvnitř jizby, která byla tehdy jen skromným přístavkem k sousednímu stavení, vonělo čerstvě naštípané dřevo a vlahá hlína z klenutých sklepů pod podlahou.
Marek se nezastavil. Jeho dech zněl v tichu místnosti jako šelest suchého listí. Položil dlaně na hrubě otesanou stěnu z klád, cítil každý suku, každou nerovnost, kterou před lety vysekala ruka jeho otce. Měl tam najít to, co zbylo po výpravě do nitra hradu, o níž se v krčmách raději mlčelo. Zhasl svíčku. Tma, která místnost pohltila, nebyla obyčejná; byla hustá, téměř hmatatelná, nasycená kovovou pachutí starého železa.
Kde je ten výklenek, zašeptal do prázdnoty a prsty začal přejíždět po spárách mezi trámy. Hledal místo, o kterém mu v horečce vyprávěl umírající tovaryš. Podle něj se dům na Dolní Baště neopíral jen o kámen podezdívky, ale o něco, co bylo pohřbeno hlouběji než základy samotného města. Marek ucítil, jak se jedna z klád pod jeho tlakem nepohnula, ale naopak – jakoby se poddajně prohnula, jako kůže na bubnu.
Z útrob podlahy, kdesi z hlubin klenutého sklepa, se ozvalo kovové cvaknutí. Nebylo to drhnutí kamene o kámen, byl to zvuk mechanismu, který se po staletích rozhodl znovu rozběhnout. Marek ztuhl. Vzduch v jizbě se náhle zachvěl a teplota klesla tak prudce, že mu na rtech zkrystalizovala vlhkost. V tu chvíli si uvědomil, že v místnosti není sám. Slyšel rytmické, tlumené údery, které vycházely přímo zpod jeho nohou. Nebylo to bušení srdce, bylo to odpočítávání času, kterému nikdo z obyvatel Štramberka nerozuměl.
Odstoupil od stěny a v tu chvíli se roubení rozestoupilo. Nebylo tam žádné tajemství v podobě zlata či listin, po kterých pátrali páni z okolních panství. Uprostřed stěny se objevila průrva, ze které sálalo světlo tak bílé a ostré, že z něj bolely oči. Marek spatřil vnitřek domu, který však nebyl z dřeva ani z kamene. Stěny se proměnily v průhlednou tkáň, v níž se jako v řece míhaly obrazy – hořící domy, které ještě nelehly popelem, tváře lidí, kteří se teprve měli narodit, a mezi tím vším černý, nehybný střed, který všechno pohlcoval.
Vyběhl na ulici, ale dům za ním náhle ztichl. Okolní tma byla stejná jako předtím, jen v oknech čp. 90 se na zlomek sekundy objevila postava, která přesně kopírovala jeho pohyby. Když se otočil, nikdo tam nebyl. Jen se před ním tyčila ta známá, roubená stavba, pevná a nehybná, jako by celá staletí jen tiše pozorovala, jak se svět kolem ní mění v popel a zase vstává z mrtvých.
Marek se už nikdy nevrátil do otcovy dílny. Lidé ve Štramberku později říkali, že se ztratil v mlhách pod hradem, ale ti, kteří znali jeho pohled v tu osudnou noc, věděli své. Věděli, že v každém trámu toho domu je otisknuta vzpomínka na to, co se skrývá pod zemí, a že klíč, který tehdy držel v ruce, nebyl určen pro zámek dveří. Ten dům nečeká na opravy ani na nové obyvatele, čeká na toho, kdo konečně pochopí, že stěny z klád nejsou hranicí mezi domovem a ulicí, ale mezi tím, co známe, a tím, co nám stále uniká. Stojí tam na svém kamenném podstavci, tiše, trpělivě a s nekonečným tajemstvím ve svých sklepích, a každý, kdo projde kolem, v koutku duše cítí, že i on by mohl být tím, kdo jednou za sebou uslyší ono osudné cvaknutí.