Příběh: Dům čp. 95 (Prachatice)
„Ustup, ty blázne, nebo tě vyhodím z toho domu i s těmi tvými pergamenty!“ zařval Mikuláš a prudce strhl dřevěnou stoličku z cesty, až s hlučným prasknutím dopadla na kamennou dlažbu gotické síně.
Jan z Prachatic ani nehnul brvou. Stál v prázdné místnosti, kde vzduch voněl po starém dřevě, vlhkém kameni a zbytcích vyčepsaného piva, které se stále tahalo z komory vedle. V ruce svíral kousek žlutlého papíru a prsty se mu třásly. Nedíval se na svého bratra, ale na stěnu, která tvořila zadní hranici jejich domova. Byla to masivní, chladná zeď z čtrnáctého století, v podstatě kousek městské hradby, která je oddělovala od parkánu a vnějšího světa.
„Podívej se na ty spáry, Mikuláši,“ zašeptal Jan a hlas se mu zlomil. „Včera jich zde bylo pět. Dnes jich je šest. Něco se hýbe uvnitř kamene.“
Mikuláš vybuchl smíchem, ale byl to suchý, nervózní zvuk. Prachatice byly městem soli a obchodů, ne příběhů o mluvících zdech. V domě čp. 95 se dělalo to, co v Dlouhé ulici bylo zvykem — čepalo se pivo pro vyčerpané soumaře, kteří právě prošli Horní branou a hledali úlevu od prachu cest. Nikdo v této čtvrti neměl čas na bláznění.
„Jsi vyčerpaný z toho studia,“ odsekł Mikuláš a přistoupil blíž. „Tady není nic než kámen a malta. Tvoje oči si hrají hru v šeru.“
Jan však neustupoval. Přiložil ucho k chladnému povrchu hradební zdi. V ten moment se v domě utišilo. Zvuky ulice, dopad kopyt a křik obchodníků utichly, jako by dům najednou pohltil veškerý hluk okolí. Jan ztuhl. Z hloubi zdiva, z místa, kde se kameny spojovaly s prastarými základy, se ozval zvuk. Nebyl to hmyz ani potkan. Byl to rytmický, hluboký tón, připomínající vzdálený zvuk dudů, ale přefiltrovaný skrze tuny žulového kamene.
„Slyšíš to?“ vyhrkl Jan a prudce se otočil.
Mikuláš už nesmál. Stál s otevřenými ústy a hleděl na sgrafitovou výzdobu na fasádě, která byla vidět skrz otevřená dveře. Postava dudáka v klobouku, vryta do omítky, se zdála v zapadajícím slunci mírně posunout. Nebyl to optický klam. Postava na zdi měla jiný náklon hlavy, než měla ráno.
„To není možné,“ zamumlal Mikuláš a instinktivně učinil krok zpět směrem k černé kuchyni.
Jan však v náhlém záchvatu odvahy, nebo šílenství, začal rýpat nehtem do malty mezi dvěma velkými kameny hradby. V okamžiku, kdy uvolnil první kousek sutiny, z díry nevyletěl prach, ale prudký proud ledového vzduchu, který v místnosti rozvířil papíry a zhasl jedinou svíčku. V té krátké tmě se ozval jasný, lidský hlas, který nevyšel z úst žádyleho z nich.
Hlas nepromluvil slovy, ale melodii. Byla to krátká, trhavá řada tónů, která zněla jako otázka. Jan se rozvázal v šoku a klesl na kolena. Když se znovu rozsvítilo světlo z ulice, v místě, kde Jan rýpal do zdi, byla malá, dokonale kruhová díra, která nevedla do hlíny ani do parkánu, ale do hluboké, nekonečné černé prázdnoty, ze které sálal mrazivý chlad.
Když se otevíraly dveře do komory, Jan tam našel něco, co tam být nemělo. Na zemi ležela jedna jedsatunya stříbrná mince, tak stará, že její povrch byl téměř smazaný. Nebyla to mince z jejich doby, ani z doby jejich otců.
Mikuláš se pokusil díru zakryć deskou, ale kameny se v noci začaly hýbat samy od sebe. Každý nový den se v hradební zdi objevila nová trhlina, a s každou z nich z domu mizela jedna věc. Nejdříve to byly drobnosti, lžíce, klíče, později zmizela celá bedna vína z komory.
Jednoho rána Jan z Prachatic prostě přestal mluvit. Seděl v síni, opřený zády o hradební zeď, a hleděl do prázdna s úsměvem, který mrazil v kostech. Když se ho Mikuláš dotkl, Janova kůže byla studená jako kámen z té nejhlubší klenby.
V domě zůstal jen Mikuláš a ticho, které občas přerušil zvuk dudů, znící hluboko v zdivech. Všichni v Dlouhé ulici věděli, že v domě čp. 95 se děje něco podivného, ale nikdo se neodvážil vstoupit za práh.
Kdo dnes přejde kolem sgrafitového dudáka na fasádě, možná si všimne, že postava už není sama. Vedle ní se objevila nová, malá postava s výrazem člověka, který právě našel cestu do světa, kde čas neexistuje. Ta stěna stále drží dům, ale v její hloubce stále někdo tichounce hraje.