Příběh: Dům dělnické kolonie Larische-Mönnicha (č.p. 1423)
„Tady to končí, Antoníne, víc už z toho domu nevytáhneš!“ zakřičel stavitel a ukázal prstem na hlubokou, šikmou prasklinu, která rozsekala zeď domu číslo tisíc čtyři sta dvacet tři jako blesk rozdělení oblohy.
Antonín v rukou svíral starý mosižný klíč a zíral na hřeben stěn, které se pomalu, téměř neznatelně, skláněly k zemi. Vzduch kolem nich chutnal po síře a vlhkém prachu, těžký pach černého uhlí, které hluboko pod jejich nohama hroutilo celé město. Antonín však neslyšel varování. V uších mu znělo jen tiché, rytmické tikání, které nepocházelo z žádných hodin.
Byl to zvuk, který slyšel už měsíc. Každý večer, když se v dělnické kolonii Larische-Mönnichů rozsvítila první lucerny a horníci se vraceli z šicht s tvářemi černými jako noc, se v tomto konkrétním domě ozývalo tikání. Nebylo to mechanické, spíše to připomínalo tleskání tisíce malých prstů o kámen.
Antonín vstoupil dovnitř. Podlaha pod ním byla už teď nepřirozeně nakloněná. Musel se opřít o stěnu, aby neuklouzl. V místnosti nebyly žádné nábytek, jen prázdná místnost s vysokým stropem a stínem, který se pohyboval proti směru světla z okna. Zastavil se uprostřed místnosti a zatajil dech. Tikání utichlo.
Z rohu místnosti, tam, kde se zeď setkávala s podlahou v podivném úhlu, vystoupila postava. Byl to muž v šedém plášti, s tváří tak vybledlou, že připomínal vápencový prach. Neměl boty, jeho bosé nohy se nedotýkaly podlahy, ale vznášely se pár centimetrů nad ní. Muž nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem dolů, hluboko do země, kde v temných chodbách dolů pracovaly stovky mužů.
„Co tady hledáš, cizinci?“ vydechl Antonín a jeho hlas se třesl.
Postava se jen krátce usmála. Byl to úsměv, který v sobě nesl tisíce let ticha. Muž z rukávu vytáhl malý, stříbrný předmět, který vypadal jako součástka z nějakého neznámého stroje, a položil ho na jedinou vodorovnou plochu v místnosti – na okraj praskajícího parapetu. Jakmile předmět dotkl kamene, dům kolem nich krátce zamrzl. Všechny zvuky z ulice, hluk vozů a křik dětí z kolonie zmizely. Zůstalo jen absolutní, hnusné ticho, které tlačilo na uši.
Antonín natáhl ruku, aby předmět uchopil, ale v ten moment se ozvalo hluboké zadunění. Země pod nimi se pohnula. Nebyl to běžný pokles, byl to prudký škub, jako by se dům chtěl zřítit do propasti. Muž v šedém plášti se rozplynul jako mlha v ranním slunci, zanechávajíc po sobě jen mrazivý chlad, který Antonína dostal až do morku kostí.
Když se prach usadil, Antonín zjistil, že předmět zmizel. Ale na místě, kde ležel, zůstal vypálený symbol, který v žádné mapě ani knize neviděl. Byl to obraz otevřených dlaní, které držely něco neviditelného.
Antonín strávil zbytek života tím, že se vracel k tomuto domu. Sledoval, jak se stěny ohýbají, jak se okna deformují a jak se pomalu blíží okamžik, kdy bude celý dům pohlcen zemí. Ptal se ostatních dělníků, zda slyšeli to tikání, ale nikdo mu nevěřil. Říkali, že je to jen bláznění z uhlitého prachu v plicích.
Když pak přišel čas demolice a dům číslo tisíc čtyři sta dvacet tři byl srovnán se zemí, aby se předešlo katastrofě, Antonín stál v první řadě. Viděl, jak padají poslední zdi. V okamžiku, kdy dopadl poslední kámen, zaslechl v uších ten samý rytmický zvuk. Tikání. Ale tentokrát neznělo z domu, nýbrž hluboko z hloubek, z míst, kam už žádný horník nikdy neslezl.
Dnes už tam nestojí žádná zeď, žádný střech ani žádná kolonie. Zůstaly jen prázdné plochy a ticho. Přesto se říká, že kdo si v Dolech přiloží ucho k chladné zemi právě v místě, kde kdysi stál tento dům, stále slyší tleskání tisíce malých prstů, které volají někoho, kdo konečně přinese klíč od dveří, které se nikdy nedovřely.