Příběh: Dům E. Krickové
Vila na okraji Čechových sadů voněla čerstvě vytesaným dřevem a něčím jiným — jako by se ve stěnách schovávalo teplo starých knih a tajemství, která se nikdy neodhalila.
Josef Ludvík Fischer stál v salě terrena a držel v rukou list papíru, jehož okraje se mu drtily mezi prsty. *„Dnešní den jsem se rozhodl pro definitivní krok. Po letech váhání a úvah přicházím k závěru, že některé věci je třeba ponechat zapomenuty.“* Psal to sám sobě, nebo někomu, koho už dávno neznal? Pod jeho botami praskala podlaha, která se v létě prohýbala od vlhkosti a v zimě se stahovala jako kůže starého muže. Na stěnách se vlnívaly secesní ornamenty, ale jeho oči se zastavily na jednom místě — na malém, téměř nepostřehnutelném trhlině v omítce nad krbem. Jako by se tam někdo pokusil vrypovat slovo, ale zanechal jen půlku písmene, které nikdo neuměl číst.
„Pane rektore, vy jste tu sám?“ Zahradní brána se za ním slyšela zavírat, ale Fischer se ani neobrátil. „Ano, Aničko. Jsem sám.“
„Ale… já jsem vás viděla, jak jste šel dolů do suterénu. A teď tu stojíte, jako by vás někdo přenesl.“
Fischer se usmál, ale to byla jen zkřehlá maska. „Možná jsem se ztratil v vlastním domě.“
Anička, jeho služebná, si otřela ruce o šaty. „Pane, vy jste včera přivedl toho pana Šulu. On říkal, že v podzemí pevnosti jsou chodbí, které nikdo nezná. Já si myslím, že tam někdo žije. Slyšela jsem šustění.“
„Šustění?“ Fischer se obrátil a poprvé ji skutečně viděl — její tvář, bledou jako vápno na zdech vily, a oči, které se dívaly do tmavých koutů, kde se světlo rozptýlilo. „Co jsi slyšela?“
„V noci. Když jsem přicházela z kuchyně. Jako by někdo tahal po zdi. Ale když jsem šla dolů, bylo tam prázdno.“
Fischer položil list na stůl a chvíli mlčel. Potom se podíval na hodiny nad dveřmi — tykadlový mechanismus s pozlacenými ciferníky, který nikdy nesprchával. „Aničko, vezmi si svíci. Ať si ji zapálíš a půjdeš se mnou.“
„Kam?“
„Do suterénu. Ale ne do těch chodeb, které známe. Do těch, které nikdo nezná.“
---
Dole, kde se stropy zakrývaly plísní a vzduch voněl vlhkem a starým železem, stála Fischerova knihovna. Ne ta, kterou přivezl z Brna, ale ta, která tu byla už dávno před ním. Knihy s rozbitými vazbami, stránky žluté jako listí v říjnu, a mezi nimi — jeden svazek bez titulu, jehož stránky byly prázdné, až na jedno slovo napsané černou tuší na první straně: *„Zapomeň.“*
„Pane, co to je?“ Anička se dotkla knížky, ale Fischer ji zastavil.
„To je to, co jsem chtěl zapomenout. Ale někdo to nechtěl.“
Vtom se za nimi ozvalo skřípnutí dveří. Jako by se někdo snažil vejít dovnitř, ale zůstal venku.
„Pane, tam je někdo,“ Anička se přitiskla k jeho rameni.
Fischer se pomalu obrátil. Ve dveřích stál muž v dlouhém kabátu, jehož tvář byla skryta ve stínu. „Já jsem tu už byl,“ řekl hlubokým hlasem, který zněl, jako by přišel z daleka. „A vy jste zapomněli, že jsem tu vůbec byl.“
Anička vykřikla, ale Fischer ji držel za paži. „Kdo jste vy?“
Muž se usmál. „Jsem ten, kdo sem přišel v roce devatenáct set jedenáct. Když tuto vilu stavěli. A já jsem tu zůstal.“
Potom se dveře za ním zavřely — a nikdo už nikdy neviděl, jak by se mohly otevřít.
Dnes je vila prázdná. Knihovnu přenesli do jiné budovy, Anička odešla, a Josef Ludvík Fischer zemřel v roce 1956, aniž by řekl, co se toho dne v suterénu stalo. Ale někdy, když procházíte Čechovými sady za soumraku, uslyšíte šustění za zdí. A když se podíváte na omítku nad krbem v salě terrena, uvidíte, že ta půlka písmene se pomalu mění — jako by se někdo snažil dokončit větu, kterou nikdo nechápe.
A ta věta zní: *„Nezapomeň.“*