Příběh: dům Embassy
„Ustupte, prosím, nechte mě dojít k těm dveřím!“ vykřikl Anton Pitroff a prudce odstrčil sloužícího, který se mu snažil zbrzdit cestu. V rucích svíral starý pergamen, jehož okraje byly žluté a křehké jako křídla molií. Vzduch v úzkém, zastřešeném dvořci byl těžký vlhkostí a vůní starého kamene, která se mísila s ostrou vůní síry, jež se táhla z blízkých dílen.
Anton nebyl muž, kterýho by hnala k neopatrnosti lehkomyslnost. Byl to stavitel, muž čísel a úhlů, který právě v padesátých letech tohoto století přetvářel dvě staré budovy v jeden velkolepý komplex. Věřil v řád, v pevnost zdivů a v logiku architektury. Jenže to, co právě teď viděl v odrazu okenního skla, do žádné logiky nepatřilo.
Za ním, v tichosti arkádového ochozu, stála postava. Nebyl to nikdo z jeho domácích, ani žádný z dělníků, kteří právě dokončovali vtažený dvůr. Byl to muž v plášti barvy hluboké noci, jehož tvář zakrývala široká klobouková střízna. Postava se nehýbala, pouze sledovala každý Antonův krok s nehybnou intenzitou.
„Kdo jste a co tady hledáte?“ zařval Pitroff a zastavil se před masivními dřevěnými dveřmi s novorenesančními rozetami.
Neznámý neodpověděl. Místo slov se z hloubi chodby ozval zvuk, který Antonovi zmrazil krev v žilách. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetěz po mramorové podlaze. Zvuk se blížil z vnitra domu, z míst, kde ještě před hodinou panovalo absolutní ticho.
Anton prudce otevřel dveře a vtrhl se do síně. V domě bylo chladno, přestože venku vládlo letní horko. Světlo z vnějšího dvora dopadalo do prostoru v dlouhých, šikmých prouzích a odhalovalo tančící prachové částice. Vteřinu poté, co přivřel víčka, zvuk řetězů ustal.
Když znovu otevřel oči, v síně stál ten samý muž v černém plášti. Objevila se zde během mrknutí oka, přestože vchod byl jediný a Anton stál přímo v něm. Neznámý pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k horním patům, tam, kde se právě tvořily štukové rámy a kartuše s akanty.
„Hledejte v základech to, co bylo zapomenuto před prvními kameny,“ zašeptal cizinec. Hlas zněl jako šelest suchého listoví v říjnu.
Anton neváhal. Sestoupil do nejnižších prostor, tam, kde se domníval, že zná každý centimetr betonu a cihel. V hloubi sklepa, v místě, kde se křížily staré zdivy původních domů, našel v řezném kameni malý, dokonale vyhlazený otvor. Nebyla to chyba stavitele, ale záměrný detail, který tam nebyl v žádném plánu. Do otvoru byla vložena malá kovová schránka.
Když ji otevřel, našel v ní pouze jeden předmět: stříbrný klíč s hlavicí ve tvaru spícího drakona. V momentě, kdy se ho dotkl, pocítil prudký elektrický výboj, který mu vyrazil dech. Rychle se otočil, aby našel svého tajemného návštěvníka, ale v sále už nebyl nikdo. Jen prázdnota a ticho, které bylo až nepřirozeně hluboké.
Pitroff strávil zbytek života tím, že hledal zámek, do kterého by tento klíč pasoval. Přestavěl dům, přidával křídla, upravoval fasádu a vkládal do detailů symboly zvířat a mytologických stvoření, jako by chtěl v kameni vyvolat odpověď na otázku, kterou si nevěděl položit. Věřil, že pokud dům dovede k dokonalosti, tajemství se samo odhalí.
Když Anton Pitroff zemřel, klíč zmizel. Někteří říkají, že byl zamurowán do jedné z říms s zubořezem, jiní, že jej vzal s sebou do hrobu. Jenže v tichých nocích, kdy se mlha z ohlašovny lázeňského města přelije do ulice Nová louka, se v arkádách domu stále ozývá tichý, kovový zvuk táhlého řetězu.
Klíč s hlavicí drakona stále někde v těchto zdech dřímá a čeká na ruku, která bude dostatečně odvážná, aby ho znovu probudila.