Příběh: dům pánů z Lipé

Vinná réva na parapetu se hýbala sama.

Kryštof Schwanz stál pod arkýřem, kde se jeho prsty zapíraly do vlhkého kamene, a díval se, jak se listy vinice na reliéfu pomalu otáčejí, jako by je někdo za ním otíral prsty. Vzduch voněl po fermentujícím víně a starém dřevu, ale pod tím se skrýval jindy nepostřehnutelný pach – jako by někdo rozlil po schodech zředěný ocet a nechal ho vyschnout. Schwanzova ruka sevřela dýku u pasu. *„Nepřipomeň si, že jsi obchodník,“* šeptal si. *„Připomeň si, že jsi pán.“*

„Pane, už to není vtipné,“ ozval se za ním Jan z Kunštátu, jeho nejspolehlivější sluha, drže v ruce zaprášený svazek účetních knih. „Třetí noc v řadě. A tentokrát to nebyla jen réva.“ Schwanz se neotočil. *„Co bylo tentokrát?“* „Portrét vašeho otce na stěně – ten, který visí nad komínem – se usmál. Jako by ho někdo maloval na živém.“ Jan se pokusil zvednout hlas, ale zněl, jako by mluvil skrze zubní náhradu. *„A včera večer…“* – zastavil se, jako by se bál dokončit větu.

Schwanz povolil dýku zpět do pochvy. *„Včera večer co?“*

„Včera večer jsem slyšel, jak někdo šeptá v prázdném sále. Ale dveře byly zamčené. A já jsem byl jediný ve sklepě.“

V tom okamžiku se za nimi rozlil světlo. Někdo zapálil svíci v chodbě, kde by neměl být nikdo. Stín na zdi se protáhl déle, než jaký byl člověk. *„Kdo jste vy?“*, vykřikl Schwanz, ale slova mu zadrhla v hrdle. Stín se rozplynul, svíce zhasla – a na parapetu, kde předtím nic nebylo, ležela malá, černá skleněná lahvička. Na ní byl vyrytý znak, který Schwanz neznal: tři zlaté kapky na modrém poli.

Jan se pokusil vzít lahvičku, ale jeho prsty ji jen proklouzly. *„To není sklo,“šeptal. „To je led.“*

Schwanz ji vzal a rozbil ji o zeď. Na dlažbu se rozlila čirá tekutina, která se ihned rozptýlila, jako by ji někdo vysál. *„To není voda,“ řekl. „To je vzpomínka.“*

Následujícího rána byl Schwanz nalezen mrtvý v kapli, oblečený do šatů, které nikdy neoblékl. Na jeho prstech zůstaly stopy popálenin, jako by držel něco, co ho spálilo zevnitř. Úředníci našli na parapetu další lahvičku – tentokrát prázdnou. A na stěně kaple, kde nikdo nemohl psát, se objevila nápis: *„Píšete, co jsem řekl. Ale neumíte číst, co jsem myslel.“*

Palác se poté změnil. Vinná réva na fasádě zčernala, jako by ji někdo vytrhl kořeny. Obchodníci přicházející na jednání se stahovali, když uviděli, jak se na arkýřích odrážejí tváře, které nikdy nepatřily živým. Jan z Kunštátu zmizel bez stopy, ale jeho klíče od sklepů zůstaly viset na hřebíku – a každou noc se na nich objevovaly nové skvrny, jako by něco teklo.

Dnes, když projdeš náměstím a podíváš se na dům pánů z Lipé, uvidíš na parapetech ty samé reliéfy – vinobraní, boje, biblické scény. Ale pokud se zastavíš pod arkýřem v pravý večer, když slunce zapadne za kostel a stíny se začnou hýbat samy, uslyšíš tiše, jak někdo šeptá tvé jméno. A pokud se podíváš dolů, uvidíš na dlažbě malé, černé skvrny, které vypadají jako rozlité víno. Ale není to víno. Je to něco, co nikdy nepiješ. A něco, co ti nikdy neřeknou.