Příběh: dům rodiny Primavesi
„Tady to končí, Sigmunde, v tomto nároží se zlomí všechno!“ křičel Moritz Primavesi a prsty se křečovitě chopil litinového zábradlí, zatímco jeho dech vytvářel v chladném vzduchu malé obláčky páry.
Sigmund stál o krok dál, zmateně hledě na otce. Stáli v prostorech nového paláce, kde se vůně čerstvé vápenné omítky mísila s těžkým pachem břidlicové střechy a nového dřeva. Vzduch byl cítit vlhkostí a prachem z vídeňských plánů, které ještě před chvílí ležely rozprostřené na stole. Moritz však nedival na krásu štukových věnců ani na precizní linii zubořezu. Jeho oči, zarudlé a horečnaté, byly upřené na prázdný prostor v nárožním arkýři, kde se světlo lámalo v podivném úhlu.
„Podívej se na ty stíny, synu! Vidíš je? Oni tam už jsou,“ zašeptal Moritz a náhle ztichl. Jeho ruka sklouzla po chladném kovu zábradlí a s hlasitým cinknutím dopadla na kamenný podlahový prvk.
Sigmund neviděl nic než prázdné místnosti a dokonalou práci stavitelů Drexlerů. Přesto ho ztuhlo svaly, když uviděl, jak se otec začal pomalu otáčet v kruhu, jako by ho obklopovala neviditelná stěna. Moritzova tvář, obvykle přísná a podnikatelská, byla teď maskou čistého děsu.
„Kdo je to tam?“ vyhrkl Moritz a ukázal prstem směrem k proskleným dveřím západního portálu.
V reflexi zrcadlových stropů, tam, kde se v maskaronech kroutily groteskní tváře, se na okamžik mihl obraz. Nebyla to postava člověka, spíše stín, který se nepohyboval v souladu se světlem dopadajícím z oken. Byl to temný obrys, který se klouzal po hladké omítce, ignoroval zákony geometrie a v jediný moment se ocitl v zimní zahradě, u štíhlých litinových sloupců.
Moritz se vyrazil vpřed, s nesmírnou silou, která mu v jeho věku už nepatřila. Prohnal se chodbou, kde mu pod botami praskala neznámá krystalická drobnost, podobná mraženému sklu, a vyběhl na dřevěnou verandu. Sigmund ho následoval, srdce mu tlouklo až v hrdle. Když však vyšel ven, našel otce stát v naprostém tichu.
Moritz stál v altánu a díval se do prázdna. V rukou držel malý, starý klíč, který Sigmund v rodinném domě nikdy neviděl. Klíč byl horký, až z něj stoupal jemný dým.
„Přišli si pro dluh, který jsme neuzavřeli v Itálii,“ zamumlal Moritz tak tiše, že to skoro přehlušil šumění větru v korunách stromů za domem.
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hluk, ale spíše hluboký, vibrující tón, který přišel z hloubky sklepení, z míst, kde se segmentové klenby kroutily do traverz. Ten zvuk přenesl s sebou mrazivý chlad, který v jediném vteřině zmrazil kapky rosy na okenních tabulích. Moritz se prudce nadechl, jeho oči se rozšířily a poté ztuhly. Padl k zemi, přičemž klíč z jeho prstů vyklznul a zmizel v mezeře mezi dřevěnými prázny verandy.
Sigmund přistupoval k otci, ale když se dotkl jeho ramene, pocítil pod prsty ne lidské kůži, nýbrž chlad kamene. Moritz byl mrtvý, přestože jeho tvář vyzařovala zvláštní, nepřirozený klid. V jeho otevřených očích se neodrážel obraz syna, ale obraz něčeho, co stálo hned za ním.
Sigmund se prudce otočil, ale za ním byla jen prázdná zahrada a ticho, které bylo příliš těžké. Když později hledal klíč, který dopadl na podlahu, našel jen hluboký žár vypálený do dřeva, přesně v místě, kde klíč ležel. Žádný kov tam nebyl.
Rodina Primavesiho palác dostavěla v naprostém luxusu, stal se symbolem moci a bohatství. Sigmund v něm žil, spravoval ho a díval se na jeho nádherné fasády. Ale každou noc, když v domě zhasla poslední lampa, slyšel v nárožním arkýři tichý, kovový zvuk, jako by někdo neviditelný zkoušel v zámku klíč, který už dávno neexistuje.
Kdo dnes prochází kolem těch zdobných stěn a hledí do oken, kde dnes zní hudba žáků umělecké školy, možná zahlédne v reflexi skla ten samý stín, který kdysi zastavil srdce Moritze.