Příběh: Dům U Dvou Malorusek
„Vraťte mi ty klíče, vy blázne, nebo vás nechám vyhodit do kalǐče!“ zakřičel Jan Kybyšar a jeho hlas se rozlehlo prázdným prostorem přízemí, kde se mísil pach čerstvěho masa s vůní nového vápna a vlhkého štuku.
Muž, který stál proti němu, však nereagoval. Jmenoval se Vincenc a byl to tichý pomocník, který přišel do domu v roce 1906 jako jeden z posledních dělníků. Teď však stál nehybně uprostřed místnosti a v rukou svíral těžký železný svazek, který k němu nepatřil. Jeho oči nebyly upřeny na řezníka, ale směřovaly vzhůru, k nárožnímu arkýři, kde se v jemném světle dopadajících paprsků rýsovaly postavy dvou venkovanek.
Vincenc pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na ty dvě kamenné ženy. „Oni mluví, pane Kybyšaru. Slyšíte to? Šeptají o polích, která už dávno neexistují, a o cukru, který chutná jako krev a slzy.“
Kybyšar s nessuním vykročil vpřed a vytrhl klíče z prstů zmateného muže. V ten moment se však v domě stalo něco, co řezník nedokázal vysvětlit ani v nejdivnějších snech. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl a ochladil se tak prudce, že z úst obou mužů začaly stoupat bílé obláčky páry, přestože venku v ulici Pařížská vládlo mírné jaro. Ticho, které následovalo, bylo tak hluboké, že slyšeli tlukot vlastních srdcí. A pak se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice ani praskání sedajících zdí. Byl to jasný, čistý zvuk zvonku, který zazníl hluboko v nárožní věži, i když tam žádný zvonek nebyl.
Tomáš Ryšánek, majitel domu, který v tu chvíli vcházel do budovy se svou manželkou Marií, ztuhl v prahu. Jeho tvář, obvykle přísná a rozhodná, zbělela. Ryšánek nebyl obyčejný stavitel; muž, který strávil roky na východě, v dálkách, kde se vlnily nekonečné stepi a cukrovary pálily vzduch sladkou vůní, věděl, že některé věci nelze zanechat za sebou. Postavil tento dům jako památník, jako kotvu pro své vzpomínky na vzdálenou zemi, ale zdálo se, že do kamene vložil něco víc než jen estetiku secese.
„Vince, jdi pryč,“ řekl Ryšánek tichým, chraplavým hlasem. Nebylo v tom hněv, jen hluboký strach.
Vincenc však neodešel. Padl na kolena a začal škrábat nehty po hladké podlaze, jako by hledal cestu k nějakému skrytému průchodu. „Jsou tady! Přišly s vámi! Vidím je v každém koutě, v každém ornamentu!“
Kybyšar se pokusil muže zvednout, ale v okamžiku, kdy se ho dotkl, Vincenc ztuhl. Jeho tělo bylo tvrdé jako mramor. V jediném mžiku, během jednoho prudkého nádechu, se z něj stal nehybný obraz. Jeho oči zůstaly otevřené a upřené na ty dvě sochy venkovanek na fasádě. Vzduch se znovu prohřál, pach masa se vrátil do prostoru a ticho bylo přerušeno pouze vzdáleným klapotem koňských kopyt o kočaričnice v ulici Široká.
Vincenc však už nemluvil. Zůstal stát v naprostém klidu, jako by ho někdo v jediném okamžiku vytesal z živého masa do kamene. Ryšánek ho nechal tam stát několik minut, pak pomalu přistoupil k oknu a pohlédl nahoru na své Malorusky. Na tváři měl výraz člověka, který právě zaplatil dluh, o kterém si myslel, že ho už dávno splnil.
Když byl Vincenc následně odvezen, nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit, jak se stalo, že v jeho dlaních, které byly předtím prázdné, zůstaly hluboko vryté stopy sladkého cukrového prachu, přestože v celém domě nebyl ani jeden pytel cukru.
Kdo dnes vzhlédne k těm dvěma ženám na nároží, možná spatří v jejich kamenných tvářích něco víc než jen ozdobu staré Prahy. Možná v nich uvidí tichý výzvám k tomu, aby zjistili, co se skutečně stalo v onom tichém odpoledni roku 1906 a proč některé vzpomínky odmítají zůstat pouze v paměti svého majitele. Tajemství zůstalo vytesáno do fasády, v kroutících se liniích secese a v chladu kamene, který stále čeká na svého dalšího posluchače.