Příběh: dům U Machtů
„Tady to je, v této zdi, přísahám vám na svou krev!“ zakřičel Matěj Záruba a s prudkostí, která otřásla celým pokojem, udeřil pěstí do chladného kamene. Prsty mu třely o hrubou povrchovou vrstvu renesanční zdivi, zatímco v místnosti tančilo světlo několika tlustých svící, které zapáchaly po levnémtvoru a vyhořelém knotu.
Jeho bratr, tichý a uvážlivý Jan, stál v koutě místnosti a sledoval, jak Matějovy oči plamení podivným žárem. V domě, který tehdy v šestnáctém století patřil jejich rodu, v Rytířské ulici, panovalo ticho, které přerušovalo jen vzdálené rány kovářského kladiva z blízkých dílen. Vzduch byl těžký vlhkostí z hlubokých sklepů, kde se stahoval chlad, který žádný krb nedokázal úplně zahnat.
Matěj se náhle zastavil. Přiložil ucho kfläche zdi a zavřel oči. Jan viděl, jak se mu chvěje brada a jak se mu ztuhly ramena. V domě U Panny Marie, jak jej tehdy mnozí nazývali, se dělaly věci, o kterých se v pražských ulicích mluvilo jen šeptem. Matěj totiž netvrdil, že v zdi slyší hlasy lidí, ale že slyší rytmus, který nepatří do tohoto světa.
„Slyšíš to, Janie? Ten tlukot? Je to jako srdce obřího zvířete, uvězněné v kameni,“ zašeptal Matěj a jeho hlas zněl teď křehce, skoro dětsky.
Jan přistoupil blíž, i když ho v zátylku mrazilo. Když se dotkl zdi hned vedle bratrovy ruky, ucítil něco, co mu vyrazilo dech. Kámen nebyl studený. Byl horký. Ne jako kámen zahřátý sluncem nebo ohněm z krbu, ale horký jako lidská kůže v horečce. Cítil pod prsty jemné, rytmické vibrování, které se přelévalo z hloubi základů až do špiček prstů.
„To není možné,“ vydechl Jan a prudce ruku odtáhl. „Dům stojí na dvou starých parcelách, jsou to jen kameny a malta.“
Matěj se však neotočil. Jeho pohled byl upřený do prázdnoty. „Není to jen malta. Tento dům je mostem. Něco tu zůstalo, Janie. Něco, co nešlo zbourat, když se ty dvě části domu spojovaly. To, co je uvnitř, chce, abychom ho osvobodili.“
Následovalo deset dní, během kterých se Matěj přestal zajímat o jídlo i spánek. Trávil každou vteřinu v té jedné místnosti, mluvil k zdi, prosil ji, aby mu odhalila své tajemství. Jan sledoval, jak jeho bratr chodne, jak mu vpadají lícní kosti a jak se mu v očích usadila hluboká, temná fascinace. V domě se začaly dít věci, které nešly vysvětlit. V noci se v chodbách ozýval zvuk kroků, i když nikdo nechodil, a v pokojích se náhle objevila vůně starých růží a vlhkého sytého hlínu, přestože venku zuřil mrazivý zánor.
Jedné noci, když měsíc svítil jen slabě skrze úzké okno, Jan probudil hrobové ticho v domě. Vyběhl do místnosti, kde Matěj trávil své dny, ale našel tam jen prázdno. Okna byla zavřená a zamčené. Dveře byly zavřené zevnitř. Matěj byl pryč.
Na místě, kde Matěj v posledních dnech opíral svou ruku o zeď, zůstal jen jeden detail. V kameni byl hluboký, čerstvý otisk lidské dlaně, jako by se ruka do tvrdého žuly prostě ponořila a pak byla zevnitř přitáhnuta. Ten otisk byl stále teplý.
Jany z Hustířan dům později opustili a vlastnictví přešli Štampachové. Noví majitelé se snažili o přestavby, vylepšovali fasádu a měnili vnitřní rozvržení, aby dům odpovídal novému duchu doby. Ale i oni, po letech, začali zmiňovat ten samý podivný pocit v jedné konkrétní místnosti.
Kdo dnes projde Rytířskou ulicí a pohlédne na zdivi domu U Machtů, neuvidí nic než krásnou architekturu. Ale ti, kteří mají cit pro neviditelné, tvrdí, že v určitých hodinách, když město ztichne, lze v hloubce zdí zaslechnout pomalé, rytmické tlukot srdce, které stále čeká na to, až ho někdo znovu osloví.