Příběh: dům U Tří kominíčků
„Vykopej to hned teď, nebo ti přísahám, že tě nechám v tom blátě hnídět do smrti!“ řval Matěj a tasil krátký nůž, kterým v prudkém hněvu sekal vzduch před sebou.
Jeho společník, hubený muž jménem Mikuláš, se třásl celým tělem. V rukou svíral starý pergamen, který vlhol v ranní mlze Malého náměstí. Stáli před úzkým domem, který se do ulice tlačil jako stydlivý host na velkém hodu. Vzduch kolem nich voněl po mokrém kameni, spáleném dřevě z blízkých pecí a hnilobě z kanálů, které proudily pod jejich nohama.
Matěj nechtěl slyšet žádné výmluvy. Chceme ten klíč, Mikuláši! Víš, že je v základech. Tam, kde se dům láme, tam, kde jedna stěna přišla o svou sestru a zůstala samotná a úzká jako stín.
Mikuláš se podíval na fasádu domu. Budova vypadala, jako by se někdo pokusil rozdělit jedno srdce na dvě části, ale jedna polovina prostě zmizela v sousedním domě U Zlatého bažanta. Zůstal jen tento úzký proužek kamene, který se zdál být příliš křehký na to, aby unesl váhu nebes. Právě v tomto místě, v té absurdní úzkosti prostoru, měl být ukrytý předmět, o kterém mluvili jen šeptem v temných koutích krčem.
Když začali kopat do vlhkého podloží hned u zdi, hlazení kamenů bylo studené a kluzké. Matěj neustále hálal, jeho dech vytvářel bílé obláčky v chladném vzduchu. Po hodině tvrdé práce, kdy se jim nehty zapichovaly do hlíny a prsty ztuhly mrazem, narazil Mikuláš na něco tvrdého. Nebyl to kámen. Byl to kov.
Vytáhli z hloubky malou, železnou skříňku, která byla zatavená červeným voskem. Matěj ji vytrhl z rukou svého společníka a s prudkým pohybem ji rozlomil. Uvnitř nebyl žádný klíč, žádné zlato ani drahokamy. Byl tam jen jediný kousek zrcadla, vyřezaný do tvaru úzkého proužku, přesně takového, jaký byl tento dům.
„Co je to za nesmysl?“ vyštěkl Matěj a s odporem zrcadlo odhodil.
V ten moment se stalo něco, co zastavilo oba muže v pohybu. Zrcadlo nedopadlo na zem. Zůstalo viset ve vzduchu, jako by ho držela neviditelná ruka. A pak se v jeho hladkém povrchu začal objevovat obraz. Nebyl to obraz ulice, ve které stáli. V zrcadle viděli dům v jeho plné šíři, takový, jaký byl kdysi, než ho rozsekali napůl. Viděli okna, která už dávno neexistovala, a dveře, které byly dávno zamurowány.
V tom zrcadlovém domě stál muž. Měl na sobě šaty z jiné doby, tvář mu zvráslil smutek, který se nedal popsat slovy. Muž v zrcadle pomalu zvedl ruku a ukázal prstem přesně na místo, kde nyní stál Matěj. Pak rty tvořily slova, která nebyla slyšet, ale která oběma mužům probleskla myslí jako blesk: „Vrátili jste mi zrak, ale zanechali jste mě v polovičce.“
Náhlý závan ledového větru je zasáhl do tváří a zrcadlo s hlasitým křupnutím prasklo na tisíc kousků. Kousky skla se nerozsypaly do prachu, ale prostě zmizely, jako by je pohltil sám kámen domu.
Matěj ztuhl. Jeho hněv zmizel a nahradila ho hluboká, mrazivá nejistota. Podíval se na úzkou stěnu domu, která se tyčila nad nimi, a poprvé v životě pocítil, že ta budova není jen hromadou kamenů. Cítil, že dům dýchá, že v té své extrémní úzkosti skrývá prostor, který není z tohoto světa.
Otočili se a odešli z náměstí, ale pocit, že je někdo sleduje z prostoru, který už fyzicky neexistuje, je nedopustil zavřít oči.
Kdo byl tím mužem v zrcadlovém domě a proč zůstal uvězněn v části budovy, která byla před staletí připojena k sousedovi, zůstává tajemstvím, které stěny domu U Tří kominíčků střeží do dnešního dne.