Příběh: Dům U Tří lvů
„Tady to není, Josefe, ty lvy jsou mrtvé, nevidíš to?“
Karel vrazil prsty do studeného kamene reliéfu nad vchodem a svaly na jeho krku napjaly se jako struny. Stáli před novým domem, který ještě voněl čerstvou vápnem a vlhkým tmelem. Byl rok tysíc devět set osm a vzduch v budějovických ulicích byl cítit dýmem z komínů a blízkostí Mlýnské stoky. Josef Pfeffermann, muž s precizně zastříhaným knírem a očima, které viděly linii budovy ještě předtím, než byla nakreslena na papír, jen mlčky sledoval svého pomocníka.
Josefův pohled nebyl upřen na lvy. Sledoval stín, který se v odrazu okna v prvním patře pohnul, ačkoliv v domě nebyl v tu chvíli jediný živý člověk.
„Ticho,“ sykl Josef a přitáhl si k obličeji límec kabátu. „Slyšíš to? To není vítr.“
Z hloubi domu, z místa, kde se právě dokončovalo hlavní schodiště, se ozýval zvuk. Byl to rytmický, kovový třesk, jako když někdo pomalu táhne těžký řetíz v hloubce suterénu. Karel ztuhl. Oba věděli, že dům je zamčený a klíče má v kapse pouze architekt. Přesto se zvuk přibližoval. Nebyl to chaos, byl to řád. Krok za krokem, s přesností hodin, zvuk stoupal vzhoru.
Vstoupili dovnitř. V hale vládlo polomrakové světlo, které prosvítalo skrze secesní ornamenty a vrhalo na podlahu podivné, krouživé stíny. Vůně nového dřeva a lakovaného dubu byla tak silná, až k svírala v nose. Josef vběhl na schodiště, jeho boty duněly po čistých schodech, ale jakmile dosáhl poloviny cesty, zvuk náhle ustal.
Vteřinu poté se z horního patra ozval hlas. Nebyl to křik, ale tichý, melodický zpěv v jazyce, který Karel nikdy neslyšel, přestože oba znali mnoho cizích mluv. Byla to píseň bez slov, jen série samohlásek, které vibrovaly v samotných zdech domu. Josef zastavil, zvedl ruku a hleděl k stropu. Jeho tvář zbělela.
„Kdo tam je?“ vykřikl Karel a vyrazil nahoru.
Když vtrhli do místnosti, našli ji prázdnou. Okna byla zavřená, závorovky nedotčené. Jen v samotném středu místnosti, na prachu, který ještě nestihli uklidit, ležela jedna jediná věc. Byl to malý, zlatý klíč s hlavou ve tvaru lvího oka. Byl horký. Když ho Josef zvedl, kov mu pálil do dlaně, jako byste ho právě vyjali z pece.
„Tohle není naše,“ zašeptal Josef a v jeho hlase nebyl strach, ale hluboký, nepochopitelný úžas.
Klíč nepasoval do žádných dveří v domě. Josef zkoušel každý zámek, od suterénu až po střešní podkroví, ale nic se neotočilo. Přesto se každou noc přesně v půlnoc, po dobu jednoho jediného roku, začal zevnitř zdí domu ozývat ten samý kovový třesk a tichý zpěv. Jakmile Josef přiložil klíč k lvímu reliéfu nad vstupem, zvuk utichl, jako by dům nadechl a znovu vydechl.
Když se o čtyři roky později Josef Pfeffermann rozhodl opustit Budějovice a vrátit se do Prahy, neudělal to kvůli práci ani politice. V noci před odjezdem našel v hlavní hale, přesně tam, kde poprvé slyšeli zpěv, dopis napsaný na papíře, který byl starý desítky let, přestože byl čerstvě inkoustový. Stál v něm pouze jeden řádek: „Díky za přístřešek, lvi jsou nyní spokojeni.“
Klíč zmizel. Zmizel ve stejnou chvíli, kdy Josef zavřel za sebou hlavní dveře naposledy.
Dnes lvi nad vchodem stále mlčí a dům stojí jako tichý svědek doby, kdy se hranice mezi architekturou a něčím neznámým smazala. Kdo dnes stoupá po tom starém schodišti, občas ucítí náhlý nával horka a uslyší ozvěnu písně, která nemá žádná slova, ale hledá někoho, kdo by ji konečně dopíval.