Příběh: dům U Zlatého melounu
„Tady to končí, pane Chotku, víc vám z tohoto ticha nevymámím!“ zakřičel mladý sluha a s hlasitým dopadením těžkých vázaných knih na stůlt se v místnosti rozvířil prach, který tančil v úzkém proužku světla. Rudolf Chotek jen mlčky hleděl na svou ruku, která stále pevně svírala klíč od nových dveří spojujících dvě staré stavby. Vzduch v sjednoceném domě voněl po vlhkém kameni, starém vosku a něčem sladce hnijícím, co připomínalo přezrývky z dálných krajů.
Rudolf ne slyšel slova svého sluhy. Jeho pozornost přitahoval zvuk, který přišel odněkud z hloubi nově sjednocených prostor. Nebylo to tleskání ani kroky, ale rytmické, tlumené tleskání dlaní o dřevo, jako by v neviditelném sále tančilo celé shromáždění, ačkoliv v domě nebyl nikdo kromě nich dvou. Zvuk se ozýval z prostoru, kde se dříve střetávaly zdi domu U Melounu a domu U Kryštofora.
„Slyšíte to?“ zašeptal Rudolf a udělal krok směrem k reprezentačnímu vestibulu.
Sluha ztuhl a zbledl. „Nic neslyším, pane. Jen vítr v rýhách fasády.“
Rudolf však věděl, že vítr nehraje takt. Vystoupal po novém schodišti, jehož dřevo pod jeho botami vrzalo jako stará loď v bouři. Když dorazil k portálu, kde nad jeho hlavou visel zlatý plod, zastavil se. Zvuk náhle přestal. V nastalé tichu však ucítil prudký pád teploty. Studený průvan mu políbil hřbet, přestože všechna okna byla pevně zavřená.
V ten moment uviděl v odrazu zrcadla, které právě do síně přinesli řemeslníci, postavu. Stála přímo za ním. Byl to muž v oděvu, který do této doby nepatřil, s tváří vyhlazenou jako mramor a očima, které neviděly stěny domu, ale něco mnohem dál. Postava nemluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem na místo, kde se dříve nacházela zeď dělící oba domy.
Rudolf se prudce otočil, ale za ním byl jen prázdný prostor a pach starého papíru. Když se znovu podíval do zrcadla, postava byla stále tam, ale tentokrát se usmívala. V rukou držela malý, zlatý předmět, který vypadal přesně jako znamení visící nad vchodem do domu.
„Kdo jste?“ vykřikl Rudolf a jeho hlas se rozbil o vysoké stropy.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Místo toho se z hloubi domu ozval zvuk, který mrazil kosti. Byl to tón klavíru, jediný, hluboký a bolestně čistý, ačkoliv v celém domě nebyl v té době jediný takový nástroj. Tón se nesl chodbami, odrážel se od nově vyvázaných stěn a postupně slábl, až zmizel v tichu zdí.
Rudolf utíkal do suterénu, tam, kde se spojovaly základy obou staveb. Hledal tajné dveře, zapomenuté schodiště, cokoli, co by vysvětlilo přítomnost neznámého hosta a hudbu, která neměla odkud vycházet. Našel jen chladný kámen a prázdnotu. Jen tak, v rohu jedné z komor, našel na zemi položený malý lístek z pergaminu. Nebylo na něm napsáno slovo, jen nakreslený meloun, který byl rozpuštěn do zlatého prachu.
Od toho dne Rudolf Chotek už nikdy nespal v pokojích u spojnice obou budov. Tvrdil, že v noci slyší, jak v prázdných sálech šustí šaty tanečnic a někdo v tichosti hraje melodie, které lidské ucho v té době ještě neznalo. Sluha, který mu pomáhal s přestavbou, později vyprávěl ostatním, že viděl svého pána, jak mluví k prázdnému zdi a prosí o dopřevod do míst, která nejsou na žádné mapě.
Zlatý plod nad vchodem zůstal viset jako tichý svědek. Kdo dnes projde pod ním do vnitřních prostor, může mít pocit, že ho někdo sleduje z místa, kde kdysi byla zeď, a že vzduch kolem něj vibruje neviditelnou hudbou, která stále hledá svého posluchače.