Příběh: Dům U Zlatého růžence
„Kde jsi schoval ty klíče, ty blázne!“ zakřičel Matěj a prudce odstrčil dřevěnou stoličku, která s hlučným skřípěním přejela po kamenné podlaze. Vzduchem se vznášel těžký pach spáleného loje a vlhkého sklepa, který se mísil s vůní čerstvého chleba z okolních ulic.
naproti němu stál starý Jan, muž s tváří jako vyvržená kůra starého dubu, a jen mlčky ukazoval prstem vzhůru, k hornímu patru domu. Janův pohled nebyl směřován k Matějovi, ale k něčemu, co se pohybovalo v šeru chodby. Matěj ztuhl. V domě byli jen oni dva, a přesto slyšel jasné, rytmické dunění kovovýchvzpěvů, jako by někdo v těžkých botách pochodil po dřevěném stropě přímo nad nimi.
Tento dům na rohu náměstí a Dřevěné ulice měl své tajemnosti, ale to, co se dělo v posledních dnech, přeteklo všemu. Jan tvrdil, že v noci slyší šepot v jazyce, který nikdo v Plzni neznal, a že zlato na růženci, který zdobil štít budovy, v noci svítí vlastním, studeným světlem. Matěj mu do té doby smál do tváře, dokud nenalezl v hlavní síni podivný předmět. Byl to starý, zrezivělý kousek zbrně, který tam nikdo nepoložil.
„Podívej se na něj, Matěji,“ zašeptal Jan a jeho hlas zněl jako drcení suchého štěrku. „On přišel z místa, kde čas neplatí. Stráže, které nevidíme, hlídají bránu, kterou jsme my dávno zapomněli.“
Matěj vyrazil nahoru po schodech, srdce mu tlouklo až v hrdle. Každý stupněk pod jeho vahou zakvílel. Když dorazil do druhého patra, zastavil se prudce. Právě v ten moment, v naprostém tichu, uslyšel za sebou jasný zvuk dopadu těžké halapartny o dlažbu. Otočil se, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdná chodba a otevřené okno, kterým dovál chladný vítr z náměstí.
Vzhlédl k nároží domu, kde vnějšíze stál kamenný voják. V denním světle to byla jen nehybná plastika, ozdoba z doby válečných zádumů. Ale teď, v polomraku, měl Matěj pocit, že voják mírně pohnul hlavou. Jako by ho sledoval. Jako by čekal na slovo, které by ho probudilo z kamenného spánku.
„Kde je ten dopis?“ vyhrkl Matěj a začal zběsile prohánět rukama po stěnách, hledaje jakýkoliv tajný prostor. Jan ho dostihl v horním patře, dýchal těžce a v očích měl zoufalý žár.
„Není v dopise odpověď, ale v tichu,“ odpověvěl starý muž a prudce ho chytil za rameno. „Kdo jednou uslyší pochod vojáka, který nemá tělo, ten už nikdy neodejde z tohoto domu jako stejný člověk. Vidíš ty anděly nahoře? Oni nedrží růženec pro nás. Drží ho jako řetěz, aby to, co je uvnitř, nevyteklo ven na ulici.“
V tu chvíli se celý dům otřásl. Nebyl to zemětřesení, ale hluboký, hrdelní zvuk, připomínající signál k útoku. Zvuk přišel zevnitř stěn, z hloubky základů, kde se křížily staré chodby. Matěj pocítil náhlý, mrazivý chlad, který mu pronikl až do kostí, přestože v místnosti hořely svíce. Podíval se na své ruce a uviděl, že jsou pokryté jemným zlatým prachem, stejným, jaký byl na růženci na štítu.
Jan se zasmál, byl to krátký, suchý smích bez radosti. „Už je pozdě. Jsi součástí stráže.“
Matěj chtěl zakřičet, vyběhnout z domu, utéct doprostřed náměstí, kde byli lidé a hluk trhu. Ale když se pokusil udělat krok, zjistil, že jeho nohy jsou těžké jako z litiny. Cítil, jak mu kůže tuhne, jak se jeho pohyby zpomalují do naprosté nehybnosti. Poslední věc, kterou viděl, byl Jan, jak s klidem zavírá dveře a odchází pryč, zatímco Matějova ruka zůstala natažená v prostoru v gestu tiché prosby.
Kdo dnes projde kolem tohoto domu a zvedne zrak k vojákovi s halapartnou, možná spatří v jeho kamenných očích zbytek lidského strachu, který tam zůstal uvězněn navěky.