Příběh: dům U Zlatého zvonku
„Slyšíš to, Radbotě? Ten zvuk nepochází z povrchu,“ zašeptal Vlastislav a přitiskl ucho k hrubému, vlhkému kameni zdi. Vzduch v prostorách románského dvorce byl těžký, prosycený pachem syré hlíny a starého dýmu z louče. Vlastislav stál v hloubi sklepa, kde stíny tančily v rytmu jednoho jediného plamene, který držel v ruce.
Radbot přistoupil blíž, jeho těžké boty z hrubé kůže tichounce skřípaly po kamenné podlaze. „Je to jen vítr v průduších, Vlastislave. Přestaň hledat duchy tam, kde jsou jen kameny.“
Vlastislav však neodpověl. Znovu se přitiskl k chladné zdi, která oddělovala jejich prostor od sousedního domu. Z hloubi zdiva se ozýval rytmický, kovový zvuk. Nebylo to bušení, spíše jemné, vysoké zvonění, jako by někdo v neviditelné komnatě tloukl do malého zvonečku z čistého zlata. Zvuk byl tak čistý, že v něm neznělo žádné echo, jen neustálý, hypnotický tón, který vibroval až v zubech.
„To není vítr,“ vyhrnul Vlastislav a prudce se narovnal. „Tady pod námi není nic než hlína a základy. Přesto to zní, jako by tu stál chrám. Kdo tam dole zvoní, Radbotě? Kdo tam zůstal uvězněn?“
Radbot se zasmál, ale byl to nervózní smích. Vzal Vlastislava za rameno a chtěl ho odtáhnout směrem k východu, pryč z tohoto vlhkého podzemí. V tu chvíli se však zvuk změnil. Zvonění utichlo a nahradil jej šepot. Nebyl to hlas jednoho člověka, ale tisíce hlasů mluvících současně, tvořících nečitelný proud slov, který se zdál proudit přímo z pórů kamenných bloků.
Vlastislav se prudce odtrhl a začal rýpat prsty do spár mezi kameny. „Slyšíš je! Volají nás! Musíme je vykopat!“
„Blázníš!“ zakřičel Radbot a pokusil se ho přetlačit k prázdnému prostoru dvorce. Vlastislav však vtáhl do plic studený, zatuchlý vzduch a s nečekanou silou ho odstrčil. Jeho oči byly rozšířené, zornice pohltily téměř celé duhové plátky. V rukou držel ostrý kousek křemene a začal s horečnatostí vyškrábávat maltu z obvodové zdi.
Když první kámen konečně povolil a s těžkým duněním dopadl na zem, z otvoru nevyprskla prach ani hlína. Vyrazilo z něj oslnivé, zlatavé světlo, které zaplavilo celý sklep a na okamžik zahnalo veškerý mrak a tmu. Vlastislav se vrhl dopředu, chtěl nahlédnout do hlubin, které se otevřely pod jeho rukama.
Radbot s hrůzou sledoval, jak se jeho přítel naklonil příliš hluboko. Vteřinu poté, kdy Vlastislav vydechl tiché „Vidím to...“, se stalo něco, co Radbot nedokázal pojmout rozumem. Vlastislav se prostě rozplynul. Nebyl žádný pád, žádný křik. Jen krátký záblesk a pak absolutní ticho.
Radbot zůstal stát sám v prázdném sklepě. Podíval se do díry ve zdi, ale místo zlatého světla viděl jen obyčejnou, pevnou zdivo. Zdi byly neporušené, jako by tam nikdy nebyl žádný otvor, žádný vytržený kámen. Vzduch byl opět mrtvý a pach syré hlíny se vrátil s dvojnásobou.
Vlastislav zmizel bez stopy z obličeje země. Radbot strávil zbytek svého života tím, že v tomto domě hledal tajné dveře, schody vedoucí do hloubky nebo jakýkoliv znak, který by vysvětlil, kam se jeho přítel propadl. Prohlédal každý kout románských základů, tloukl do zdí a naslouchal v noci, až mu z uší tekla krev z vyčerpání. Nikdy však nenašel žádnou komnatu, žádný chod a už vůbec žádný zvoneček.
Jen občas, když v domě zavládlo naprosté ticho, se z hloubky základů ozval jediný, čistý tón, který zněl jako pozdrav z místa, které už dávno neexistuje, nebo které teprve čeká na své objevení.
Kdo z nás dnes vstoupí do těchto sklepů, možná pocítí ten stejný chlad v zádech a uslyší ozvěnu, kterou čas nedokázal smazat z kamenného srdce Prahy.