Příběh: Dům V lázních
„Zhasněte ty svíce, nebo nás prozrazí i z hradb!“ zašeptal Antonín a prudce přitlačil hřbet ruky proti studené stěně. Vzduch v chodbě domu v Lázních byl těžký, prosycený vůní včelího vosku a starého dřeva, které pracovalo v rytmu nočního chladu. Pod nohama mu vrzalo d dilute linoleo, ačkoliv se snažil šplhat po stínech tak tiše, jako by byl součástí samotných zdí. Vedle něj stál mladý sluha s třesoucími se prsty, v rukou svíral stříbrný tác s lahví vína. Antonín, který v tomto domě sloužil jako správce již deset let, znal každý kout tohoto nároží. Věděl, kde se v noci slyší ozvěny z dvorů a kde se stíny hýbou i bez světla. V roce 1831 byla budova v plném rozkvětu své nové podoby, čisté linie fasády zvenčí skrývaly labyrint chodeb uvnitř, které pamatovaly i rytíře v bílých pláštích. „Kdo to je, pane Antoníne? Proč v takovou hodinu čeká v pokoji, kde nikdo nesídlí?“ vyhrkl sluha. Antonín Jen ukázal prstem směrem k těžkým dubovým dveřím na konci chodby. Zpoza nich se ozýval zvuk, který do tohoto domu nepatřil. Nebylo to mluvení, ani pláč. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu přejíždí těžkým železem po mramoru. Škrab, pauza, škrab. Když dveře s tichým cvaknutím otevřeli, v místnosti nebylo vidět nikoho. Okna do Saské ulice byla zavřená, přesto do prostoru vnikal prudký průvan, který rozvířil prach v paprscích měsíčního svitu. Uprostřed pokoje stála jedna jediná věc, která tam před hodinou nebyla: masivní, černá truhla z neznámého dřeva, vytesaná do tvaru lví hlavy. Z truhly sálal mrazivý chlad, který pálil kůži i přes vlněné rukávy. Antonín přistoupil blíž. Všiml si, že na podlaze kolem truhly jsou vlhké stopy. Nebyly to stopy bot, ale spíše otisky bosých nohou, které byly neobyčejně dlouhé a úzké. Voda z nich nekapala, ale vypadala jako olej, iridescentně se třpytila v šeru. „Podívejte se na to,“ vydechl sluha a ukázal na stěnu. Na vápenné omítce se objevovaly slova. Nebyla psána inkoustem, ale zdálo se, že je někdo vypaloval přímo do zdi neviditelným žárem. Písmena byla cizí, ostrá, neznámá, a přesto v nich Antonín cítil zvláštní naléhavost. V momentě, kdy se k nim natáhl, aby je dotkl, truhla s hlasitým rázem dopadla víko. Zvuk byl tak silný, že otřásl celým domem, až v přízemí začaly cinkat sklenice v hotelových pokojích. Vteřinu poté byl pokoj prázdný. Truhla zmizela. Vlhké stopy vyprchaly, jako by je někdo v jediném okamžiku setřel neviditelnou houbou. Zůstala jen ta vypálená znamení na stěně a vzduch, který najednou chutnal po síře a mořské soli, ačkoliv Praha ležela od pobřeží. Antonín zůstal stát v tichu, zatímco mu v uších stále zněl ten kovový škrab. Věděl, že v tomto domě, kde kdysi odpočívali velcí muži světa a kde v hloubce zdí dýchají zbytky románských stěn, se právě otevřela brána k něčemu, co nemá jméno. Když se druhý den ráno vrátil do pokoje s majstrem od omítek, aby neznámá znamena smazal, zjistil, že stěna je dokonale hladká a čistá. Jako by se v noci nestalo nic. Jenže v koutě místnosti, přesně tam, kde stála černá truhla, našel malý, vyřezaný kousek dřeva ve tvaru lvího zubače, který byl stále ledově studený, přestože ho dopadalo letní slunce. Kdo přišel z hloubek času, aby v tichosti Saské ulice zanechal svůj stopu, zůstává tajemstvím, které zdi domu v Lázních střeží dodnes.