Příběh: dům Walter Scott
„Uklížejte ty sklenice,u všech čertů, než se rozbijí o dlažbu!“ zařval stavitel Alfred Bayer a prudce přítlačil svou dlaní na těžké dubové dveře, aby je zabouchl. V domě panoval chaos, který neodpovídal přísným liniím klasicistických stěn. Vzduch byl hustý vůní starého pergamenu, pýlového prachu a něčeho kovového, co připomínalo krev nebo rzi.
Alfred stál v předsíni svého rodného domu v ulici Pod Jelením skokem a hleděl na své dlaně. Byly špinavé od černé tuši a vápna, ale třásly se. Před dvěma lety v tomto domě zemřel Jean de Carro, švýcarský lékař, který léčil nejbohatší lidi v Karlových Varech. Alfred byl tehdy jen mladík, ale v domě stále cítil přítomnost toho muže. Ne jako ducha z pohádek, ale jako neviditelný tlak v zádech, který ho nutil ticho hlídat.
„Pane Bayere, podívejte se na to,“ zašeptal jeden z pomocníků a ukázal prstem nahoru, k jednoramennému schodišti.
Alfred zvedl zrak. Na bílé omítce stěny, přesně v místě, kde končila nápisová plocha římsy, se objevoval text. Písmena nevznikla inkoustem ani barvou. Vypadala, jako by je někdo vypaloval zevnitř zdi. Byla to latinská slova, která se pomalu formovala v rytmu tlukotu srdce. Kdoś je tam psal, ale v domě nebyl nikdo kromě nich.
Alfred přistoupil blíž. Chlad ze stěn pronikal skrz jeho vlněný kabát až k kostem. Dotkl se povrchu omítky a ucítil, že ze zdi sálá anormální teplo. Písmena se začala měnit. Už to nebyl text, ale mapové čáry, které přesně kopírovaly průběh horkých pramenů pod městem. Mapy, které žádný živý člověk tehdy neznal.
„To není možné,“ vydechl Alfred a jeho hlas zněl v prázdném prostoru dutě. „De Carro znal tajemství vody, ale to nemůže být tady. Nemůže to být takhle.“
Najednou se v domě rozlehlo tiché, rytmické cvakání. Znělo to jako hodinový mechanismus, ale zvuk nepocházel z žádného z pokojů. Přicházel ze samotných základů budovy. Alfreds vběhl do místnosti, kde kdysi žil lékař. Na stole ležela otevřená kniha, jejíž stránky samy od sebe listovaly, přestože v místnosti nebyl jediný průvan. Okna s klasicistními výplněmi byly pevně zavřená.
Alfred viděl, jak se na prázdné stránce papíru objevuje podpis. Nebylo to jméno Jeana de Carro, ale datum, které přicházelo z budoucnosti. Čísla, která nedávala smysl, roky, které ještě nenastaly. Mladý architekt cítil, jak mu v hrdle stoupá horko. Vzal pero a zkusil napsat otázku, ale ve chvíli, kdy hrot dotkl papíru, inkoust zmizel. Jako by dům odmítal jakoukoli odpověď, která nebyla předurčena.
V tu chvíli se zvuk zastavil. Ticho, které následovalo, bylo tíživější než hluk. Alfred se ohlédl za sebe a uviděl v odrazu okenního skla postavu. Byl to vysoký muž s přísným výrazem, oděný v švajícarském plášti. Postava nestála v místnosti, ale v odrazu se pohybovala s naprostou přirozeností. Muž v zrcadle položil prst na rty, jako by žádal o absolutní mlčení, a poté pomalu ukázal směrem k fasádě domu, k místu, kde dnes visí pamětní deska.
Když Alfred vyběhl ven na ulici, aby zjistil, co je za zdí, v domě už bylo vše v pořádku. Žádná žárící písmena, žádný pohyb papírů. Jen tiché, mírně vlhké vzduch Karlových Varů a pocit, že dům právě něco utajil.
Alfred Bayer později postav v tomto městě mnoho velkolepých budov, ale v domě svého narození nikdy více nespal. Věděl, že některé zdi nejsou jen z kamene a vápna, ale jsou to schránky pro věci, které lidský rozum nedokáže pojmout.
Kdo dnes přejde kolem tohoto domu v ulici Pod Jelením skokem, možná pocítí zvláštní brnění v prstech, když se dotkne omítky. Je to jen starý dům, nebo stále v něm zní tiché cvakání mechanismu, který odpočítává čas do chvíle, kdy se tajemství zdi znovu otevře?